Podzimní XL rallye 2008 aneb supermegahardcore!3. Listopadu 2008
Bylo to hodně těžký. O tom svědčí i fakt, že z 90 motorek dojelo do cíle jen 29. 150 kilometrů terénem bylo fakt tů mač. Otázkou zůstává, jak by to celé vypadalo, kdyby nebylo tolik bahna. Ale akce jak má být.
Mě došly síly zhruba ve třetině závodu. Tak jsem si říkal, kdyby za 10 kilometrů byl konec, tak by to pro mě bylo tak akorát. Nasypal jsem do sebe dvoje ledový kaštany, ale bylo to spíš k horšímu. Nevím, co se v těle začne odehrávat po požití sladkosti...
Čekal jsem energii a on přišel útlum. Co jsem nepodcenil a pokusím si to zapamatovat, až se ve mně zase bude odehrávat škudlilskej souboj (jakože nový gumy nepotřebuješ, však to na těch starejch dáš), byly gumy. Vepředu Mitas EF-08 , vzadu Mitas C-02. Pokud jsem jel ve stupačkách jak se má, tak jsem se na ně mohl absolutně spolehnout. Takovej pocit jistoty na takový trati jsem ještě nezažil. Takže investice do gum se hodne vyplatila. Místo pocitu blátivé marnosti jsem si to, po dobu přítomnosti sil, hodně užíval. Těsně před půlkou, okolo půl čtvrtý jsem, ani nevím jak a proč, zlomil šaltrpáku. To byla poslední kapka... Kdyby do cíle chybělo 20 km, tak bych to dal. Takhle - vyčerpaný, na pokraji soumraku a s podizajnovanou řadičkou, jsem s velkou ochotou opustil bitevní vřavu a odebral jsem se do dobronické picošky ke šmrncovní paní picérnici. V rychlém sledu jsem do sebe nasypal pizzu, 2 kofoly, Pardálka a spršku a už jsem po krk zachumlaný relaxoval v postýlce. Večer další pizza, plný košík hub a vítězné fotbálkové tažení jen dotáhly parádní zavírací víkend k mé nebetyčné spokojenosti. Všem, kdo se o to jakoukoli měrou zasloužili, patří obrovský dík. Pro příště jen vylepším posunutí roadbooku víc do zornýho pole. Mít ho na hrazdičce není moc praktický.
Rob
