Malej, vzteklej, unavenej....3. Listopadu 2008

Nedá mi to, abych taky nepřispěl svojí trochou co mlýna. Až teď při zpětném listování roadbookem mi dochází že jeho ruční překreslování byla konina. Klidně mi stačila první třetina. Ale na startu jsem se tvářil spokojeně. Všechno fungovalo tak jak mělo. Startujeme poslední což nemám po zkušenosti z bajkovýjch závodů rád. První hodinu pak rozrážím výletníky loktama. Dnes to nebude ten případ a tak neprudím. Po desáté tak konečně vyrážím v čele roadodendronu vpředvpřed.

Jíra mě ihned bere což je jasné. Reprezentuje. Gumy drží. První bahenní výjezd a první problémy. V mé koleji stojí chcíplá afrika. Kačena mi přimáčkla nohu ke stěně úvozu. Pálivá bolest, asi spálená noha od laufu. Není to tak hrozný a tak s kurvou na rtech hrabu dál. Nahoře první bloudění a tím pádem rozhozený kilometry. Snažím se připočítávat rozdíl a tak k řízení a orientaci přibývá matika. První stránka roadbooku šla poměrně snadno a tak jí trhám z nádrže a vesele si točím malůvkou. Pár špatných odbočení, žádná hrůza. Na polňačkách to sice klouže ale rychlost radost. První divácky atraktivní bod okupují naši reportéři. Roklinka v lese. Není velká, ale je dost strmá. Rosa mě naviguje snazší cestou. Pomalu, přepomalu, opatrně a to je ta chyba. Předek se zasekává a mašina letí po hlavě dolů. Štítem se opírá o protisvah a plasty hnusně zavrzají KŮRVÁÁÁ!!!Nese se podzimním hvozdem. Vztekle s Rosovou pomocí rvu zrzku z hlíny, nic neupadlo, nasedám a vztekle vyjížd?m z koryta. Taková pitomá chyba. Kolik takových dolíků už jsem jel. No nic, chce to razantěji. Vyjíždím na silnici kde zapomínám Vaška a letím s Vrbou za zády dál. U lesa trochu kufrujeme ale nakonec zase na trati. Aspoň nás Vašek dojel. Další zmola kde se štosují čumilové je z kategorie Milovických bubáků a tak si užívám publikum. Pche... Střídáme se s Vaškem na špici a zoufale zjišťujeme že tohle prostě do tmy nemůžeme stihnout. Lesní cesty plný bahna a hlubokých kolejí nám berou sílu. Spojku už nedokážu zmáčknout a tak trápím motor na kuckající nízký otáčky. Dost bloudíme, což ubírá další energii. Na vyjetý koleje se nedá spolehnout, bluodí všichni a vedou do všech stran. Konečně polňačka. Tady si vždycky spravím chuť a na trojku tahám co mi strach dovolí. Okamžiky totální deprese střídá orgasmus, aby ho srazila k zemi salva kurev při dalším bloudění. Brody jsou s prstem v nose, pak to vyrvat po římse nahoru a vrátit se pro zaseklýho Vaška a Vrbu. Alda toho má evidentně plný zuby. Boejť by ne, na sjetých TKC.
Motokrosová trať je zábavná. Užívám si sypaný klopenky. Jupí, Tady se zrzce líbí. První razítko. Je nám už pomalu jasné že bude asi poslední. Nestíháme. Vrací se mi chuť závodit. Orientace zase funguje, kolem hromady hnoje letíme 70. Zelená v lese je libový úsek, na chvíli nemusím čumět do itineráře ale jen před sebe. Paráda. Blbé odbočení na radu nešťastníka s chcíplou KTM nás stojí další síly s taháním kohosi na BMW 1200 adv. v skůtrový helmě zapíchnutýho po válce v bahně. Přichází bahenní peklo, který mě sráží na kolena. Lakatošem vyspravená cesta, koleje kam se nevejdu s botama na stuačkách. Musím zastavovat a čekat na dech. Brzdím ostaní za sebou. Bloudíme. Mašina se boří po mádrže do louží, který už nemám sílu objíždět. Kluci začínají rezignovat ale já si furt nechci přiznat že to nedám. Musím!!! Výjezd za pařezem to ale zlomil. Metr pod vrcholem padám a kluci mi pomáhají nahoru. Pak padá Vrba. Na stejném místě. Alda o kousek níž. Vyčerpání se mu dá číst z každého pohledu. Taháme třetí mašinu a to už si klidně zapaluju cigáro. Tohle je fakt konečná. Vašek to ani po třech pokusech nedává. Naštěstí nepadá a šetří nám zbytky sil. Pán na čtyřkolce ho vede oklikou. Druhý cigáro. Bloudíme. Vrba sedi na kládách. Alda mluví o návratu. My si s Vaskem zase připalujeme. Za půl hoďky bude tma. Ještě aspoň kousek! Nacházíme cestu a dva totálně zdecimovaný kluky na afrikách. Konečně někoho dojíždíme. Rveme se dopředu vtipkuju, když prosí o trochu vody. Berem je do vleku a slíždíme do lesa na posledích 5 teréních kilometrů. Jsou parádní. Meri stromy poblikává rudé zapadající slunce. Je mi skvěle. Už ani necítím únavu, necitlivé ruce, propíchlou nohu, propocený hadry, jen se nechávám unášet vzpínající se neůnavnou oranžádou vpřed. Najíždíme na asfalt a vzdáváme. Slunce je na horizontu. Vracíme se do kempu a mě opouští i vztek z prohry. V duši se mi rohostil klid a mír....
Díky kluci...
odkaz