Sahara po Polsku31. Srpna 2009
V rámci tréninku jsme si s Vaškem vyrazili do polska, kde jsme objevili díky internetu přírodní fenomén, pustinu Bledowskou, takzvanou polskou Saharu.
V pátek v pět odpoledne sedám na mašinu a pálím z Práglu do Frýdku s Místkem. Ráno vyrážíme na polskou krev. Celou sobotu chčije jako z konve a tak trénujeme psychiku a Radegast.
V neděli ráno je obloha vymetená takže osmá je naše. po krásný polský dálnici pálíme směr Krakov a v deset stojíme u relativně nevelké planiny plné superjemného a super bořivého písku. Pustina Bledovska, vojenské území, zákaz vstupu. V pláni je ale vyjeto spousta kolejí od čtyřkolek a terénních aut a tak se nenecháme odradit a po krátkém zevlování na podstavci bývalé nacistické pozorovatelny zakusujem pomalu přední kola do žluté mouky, stejně jako před lety Africa Corps. 
Nejde to. Nejde to ani trochu. Opakujem si poučky zkušených, rozjet na plno, pak co nejvic dozadu a držet plym. Ani hovno. Motorka řve jako kráva na plnej kotel, zadní kolo háže gejzír písku a dopředná rychlost je zhruba 5 km/h. Za náma dvě hluboký rýhy za který by se nemusel stydět lakatoš. Po chvíli se předek přeci jen vynořuje z prašanu a motorka se nekontrolovaně rozjízdí pod plným plynem na dvojku. Rychlost je ale stále velmi mizerná. Drapák se nemá za co zachytit a tak dál hloubí svůj zákop. Přijíždíme se k lesíku, kde pokračuje písčitá a totálně rozrytá cesta. Zkoušíme jet po ní, třeba bude písek mokrý, nebo aspoň ne tak hluboký. Prd. V kolejích od aut se nedá vůbec rozjet. 2x zahrabávám motorku až po osy a musíme jí povalit na bok, potáhnout a po kotníky v již nenáviděné sračce bez opory pro nohy postavit. Jedeme - ploužíme se - padáme, odpočíváme. Nemůžu nabrat dech, motorka vaří. Čekám až zchladne, rejeme, potíme se nadáváme. 
Potkáváme partu čtyřkolkářů. Nemají problém. Uzávěrka na 4 širokánské pneumatiky udělá své. Po chvíli ještě motokrosaře, závodníka. Na lehoučké Hondě letí naproti nám. Není to jízda, ale divoké rodeo. Mašina lítá sem a tam, ale chlapec to má hooodne v paži. Chvíli kecáme, doporučuje nám okolní terény, kde se DÁ JEZDIT. Sem moc nejezdí ani on, prej je to hrozně těžký a nejede to. Směje se našim obludám a když nakopává motor klasicky kopačkou, závidí startér. Pomalu roztáčí kolo do záběru, pak dá plnej, do stupaček, dvojka a zase hopsá po cestě. Aha, takže ještě víc plynu. No nevim, motorka už vyvařila chladič, mám docela bobek. Venca do toho jde statečně a ujíždí mi. Každou chvíli vidím jak jeho stopa udělá esíčko přez celou šířku cesty. Moc velkej pokrok jsme neudělali. Chvíli kufrujem v lese, pro změnu v blátíčku. Uff jaká úleva. Na závěr vyjíždíme plivaje krev z lesa a před náma se objevuje asi 50m vysoký svah. Nahoru vede několik vyjetých kolejí. Venca neohroženě vybírá tu nejrozbitější a po kamenech velikosti grapefruitu se řítí nahoru. Netěsný, nepevný, kurva nelez!!! Nelez tam! No nic, jede zvostra a tak ho zdivočelá oranžáda veze až pod vrcholek. Tam zůstává bohužel noha mezi motorkou a stěnou úvozu. Následuje držka do svahu což ze spoda nepůsobí nijak dramaticky. Horší je křápnutí motorky o kameny. Lezu pěšky nahoru, jde to ztuha, kameny se kutálí pod nohama a tak se tam drápu doslova po čtyřech. Dlouze civíme do kraje pod námi, Václav s napuchající nohou. Vypadá to na zlomené nártní kůstky. Do hajzlu, úplně zbytečnej pád. Ale neposral se a zkusil to, fakt paráda. Po půl hodině se pokoušíme sešoupat mašinu na spojku dolu. Dvakrát končím pod motorkou já, jednou Vašek. Dole už volíme úvozovou cestu do vesnice na pizzu velikosti přední jednadvacítky. 
Šílenej den je za náma, za šest hodin jsme ujeli asi 25 km. Unavení a teď už i šťastní a nacpaní víme že na Sahaře pistu neopustíme. Jemný plážový písek nemá 200 kilová motorka ráda.
P.S. Večert vezu Vaška na rentgen a je to jen pohmožděný,. Pan doktor je motorkář a si na druhou stranu lékařské zprávy píše souřadnice Bledowske pustiny. Má 650 dakar a prej už se těší. Jo a ta noha? No nic to není, zatni zuby a trénuj.
Tady je video
HyneKTM