Roadodendron.cz

Himalayo enfieldmo

Neskutečná cesta po horách severní Indie na legendárních strojích Royal Enfield

Sobota 28. 8. 2005
Hurá do Asie! Ráno v 8.00 mě Dáša vyhazuje na Ruzyňském letišti. Za 20 minut už je tam celá grupa outdoorově vyhlížejících chlapíků. Rychle se představujeme a já stejně rychle zapomínám všechna jména. V 10.30 nás nervózní paní ve svetru špatnou češtinou nahání do letadla ruských aerolinií Aeroflot. Prý letadlo čeká jenom na nás. Za půl hodiny sedáme v Moskvě. Letiště připomíná bolševický palác kultury. Všude ale kvete dutý obchod a neóny Marlboro Moscow, Armani, Hugo Boss a další. Pivo stojí 10 dolarů a tak sedáme na zem vedle záchodů a spících japonských turistů. 3 hodiny mastíme karty. Studuju průvodce, v poslední křeči se snažím zjistit, kam vlastně jedem. 17.30 nasedáme do staršího, ale prostorného a poloprázdného Iljušina a odlepujeme se od betonové plochy. Krásných 6 hodin trávíme karbanem, poleháváním na volných trojlůžkách a studiem průvodce. Venku se bleskově stmívá, letíme proti času. Z hor jsme viděli prd, všechno bylo v mracích. Konečně klesáme. Pod náma se objevuje pavouk osvětlených ulic 15ti miliónového Dílí. Nad městem letíme dobrých 20 minut. To jsem zvedavej, jak dlouho budem tohle mraveniště projíždět na motorkách.

Na letišti nás vítá vysoký šlachovitý chlapík – Ode. Je to náš průvodce pro příští tři týdny a organizátor celé akce. Bleskově odchytíví stařičké taxíky – Ambasadory – a po krátké epizodě – velký Robert v malém autě vyrážíme. Jízda se rovná pouťové horské dráze mazi stovkami neuvěřitelně smrdícími náklaďáky. Místní vzduch je silně prosycený pachem moči a dieslových par. Noční teplota (3 hodiny ráno) šplná vysoko přez 30 stupňů a je to prý pohoda. Přes den bude lehce pod padesát. Vlhkost vzduchu 100%. Prostě močůvková sauna. Po rozmlácených ulicích se po třiceti minutách dostáváme na starý bazar, což jsou uličky lemované plechovými vraty garáží, jež ukrývají obchody, hotely, nemocnice, atd. Ujici zdobí nekonečná šňůra žárovek, povalující se rikšy, psy a spící lidi uprostřed smradu a bordelu. Trochu nedůvěřivě vystupujeme a jednou z neuvěřitelně páchnoucích bočních uliček kráčíme k hotelu. Po tmě vypadá rozpadající se dům se schodištěm z bílého mramoru docela obstojně. Tedy na místní poměry. Chvíli odpočinku na terase zpříjemňuje moravská slivovice, zbytky startek a příběhy z cest. Zítra nafasujeme motorky a vyrážíme. Nemůžu se dočkat. Dobrou.

Neděle 28. 8. 2005
Ráno chrápeme do jedenácti. Úkolem dne je vyměnit prachy, vyzvednout Enfieldy a opustit hlavní město. Rušný bazar na který jsme včera v noci dorazili se probouzí k životu. Plechové dveře garáží jsou otevřené a chrlí na kolemjdoucí všechno na světě. Deky, trička, nádobí, cokoli. Mezi tím tisíce lidí, rikš, aut, posvátných krav a hromad s odpadky. K tomu všudypřítomný smrad a ruch. Dlouhou ulicí míříme ke směnárně. Jsou vlastně všude kolem. Měním 300 euro za hromadu peněz. Takovej balík jsem nikdy v ruce neměl. 16 000 rupií ve stovkách. Muž ve směnárně náš nápad projet himalae na Enfieldech poznamena: No fun man…. Asi věděl něco co my nevíme. Spokojeně navštěvujeme restauraci naproti směnárně. Smažená rýže se zeleninou je pikantně pálivá. Na hotelu pak vybalujeme helmy a hadry na motorku.
V 13.30 přijíždí Ode, najímá 4 rikšy a míříme do motorkářské čtvrti. Šílená honička v přeplněných uličkách končí v místě, kde není nic jiného než helmy a motorky. V zapadlé uličce stojí neuvěřitelné stroje. Enfieldy jsou mohutnější a větší než jsem – tedy já – čekali. Ohromná nádrž, majestátný motor, design z padesátých let, nádhera. Po chvíli ladění a krátké instruktáži (řazení v pravo) vyrážíme. Procpat se přeplněnými ulicemi, kde všichni jedou jak se jim líbí, troubí a motají se, na stroji který nemám úplně pod kontrolou není prdel. Po pár metrech tankujeme za 700 a vyrážíme. Po dalších 10ti kilometrech první defekt na Robertově mašině. Náš mechanik Anel (jede s náma na 350 s hliníkovejma kuframa plnýma náhradních dílů) bleskově za pomocí kladiva a šroubováku zjednává nápravu. Enfieldy bublají s klidnou majestátností koloniálních strojů a po pár kilometrech jsme za městem. Pak už jen 70 km po dálnici číslo 1 s relativně asfaltovým povrchem a zastavujeme u penzionu – motorestu, kde dneska spíme. Je to otevřená restaurace s přístřeškem a postelemi, pod plátěnou roztrhanou střechou. Dopřáváme si bohatou večeří – bramborák a pálivou omáčku s oříšky kešu, dvě předražená piva, přeslazený kafe a vodu. Po dni v 50ti stupňovým vedru docela táhne. První den máme za sebou, všichni jsme nadšení ze stařičkých motorek s opravdu neuvěřitelným zvukem na kterých se člověk cítí jako král. Jdeme na kutě na betonovou plochu v hospodě s výhledem na dálnici. Všude kolem spousty švábů, obrovské kudlanky a žáby.

Pondělí 28. 8. 2005
Brzy ráno vyrážíme z našeho „open air“ hotelu. Mašiny běží a cesta po dvouproudé dálnici ubíhá svižně. V malém motorestu, což je betonový přístřešek na kraji cesty zastavujeme na snídani a dáváme si do nosu. Placky s fazolovo – čočkovou majdou a hektolitr vody jsou snídaní, která nám musí vydržet až do večera.Cpeme se a užíváme si ranní pohodu. Po necelé hodince opět nasedáme na burácející Enfieldy a uháníme na sever. Po několika kilometrech ovšem jedna z motorek vypovídá službu. Anel provádí rozborku motoru. Na šroubech v hlavě jsou stržený závity. Mechanik bleskově vystřihuje vložky do otvorů z plechovky u cesty. Kompletuje motor a tvrdí že bude běžet na 100%. Mezitím trousí poznámky na styl naší jízdy. Neuvěřitelné je, že pokaždé, když někde stojíme, objeví se kolem nás desítky indů. Přijížděí na kolech, motorkách, přicházejí pěšky, zkrátka jsou tu. Někteří se jen posadí a přihlížejí, jiní, oplývající znalostí angličtiny se vyptávají odkud jsme, jak se nám líbí Indie a tak. Tvrdíme, že jsme z Islandu a jiných konců země a oni jsou šťastní. Dnes dokonce dostávám od kluků 5 rupek jako ukázku indické měny. Kdyby jen tušili, že mám v kapse balík peněz jak cihlu.
Po dvou hodinách zpoždění pokračujeme nekonečnou rovinou.
Dalších 100 km a dálnice končí. Dostáváme se do dalšího levelu týhle přičmoudlý gamesy. To co se doposud dělo jednosměrně, odehrává se na stejné ploše v obou směrech. Náklaďáky jedou vesele vedle sebe a jen občas uhnou autu v protisměru. To se pak prodere škarpou zpět na silnici. Do toho motorky obsazené č- řti lidma., skůtry, rikšy motorové i šlapací, auta, autobusy- ty jsou nejbrutálnější a posvátné krávy šinoucí si to v rychlém pruhu v protisměru. Prostě pohoda. Máme oči na šťopkách a s bublavou akcelerací předjíždíme co se dá z prava i z leva. Hlasitým troubením, jako všichni ostatní dáváme najevo, kdo je tu pánem. I zkušení motorkáři, tvořící většinu naší výpravy, toho mají plný brejle. Po dvou mizerných nocích trochu na palubě svýho korábu usínám a tak si pískám do helmy a užívám si rachotící zvuk motoru.
Po necelých 2 hodinách opět opravená mašina zastavuje u krajnice. Tentorát Anel měni celou hlavu motoru, kterou naštěstí máme. Zabere to asi 2 další hodiny. Necháváme mechanika o samotě a vyrážíme do nedalekého města Pindur, koupit nějaký pivo, cigára a vodu. Padám na trávním před místní fast food a pozoruju obrovské netopýry – kalony v korunách stromů. Ostatní si dopřávají rychlých dobrot. Po dvouhodinovém spánku ve stínu stromu doráží Ode. Motorka je opravená a pokračujeme v cestě. Sandokanovi v budce platíme 5r za parkovné a jedem. Navečer dorážíme do města Kasani. Tady nás zastavuje totální, ale totální dopravní kolaps. Uličky vedoucí prudce vzhůru jsou zaplněné náklaďáky, autobusy a vším co má kola. Proplétáme se zprava i z leva úzkými škvírami mezi rachotícími, smrdutými plechovými kolosy roztodivných značek a barev. Občas improvizujeme jízdou po krajnici, která je zároveň chodníkem a tak nezbývá než rozrážet davy řidítky. Jestli doposud byla jízda po Indických silnicích náročná, tak teď je to superbrutal. Klakson je zásadní součástí motorky. Pomalou padá tma a Ode zhodnocuje situaci jako bezútěšnou a tak zůstáváme na noc v jednom z místních „hotelů“. Můj Enfield naštěstí šlape, na ostatních odcházejí spojky, chčije benzín, nebo něco jiného.
Útulná cimra pro 4 osoby bude azylem pro 6 lidí, vedlejší hotel pojme zbytek výpravy. SPRCHA!!! Jdeme na večeři. Zapadlý špinavý stánek se zdá být ideálním místem pro dnešní večer. Rýže se zeleninou za 15 Kč, pivo za padesát naproti v likerstoru a spousta historek z dnešní etapy. Nikdy jsem netušil že jízda na motorce je taková dřina. Jedno vím jistě. Miluju to! Ostatní už chrápou, jsem zvědavej, jak v tom rachotu zaberu…

Úterý 30. 8. 2005
Ráno startujeme v 7.00. Máme před sebou dlouhou cestu. Klikatá silnička stoupá prudce do hor. Kolem poledne chceme dojet do Shimly. Po další rozborce jednoho z motorů se nám daří dodržet harmonogram s půlhodinovou ztrátou. Rosa postižený poruchou je naštěstí střelec a dohání nás ostrou jízdou. O půl jedné skutečně parkujeme v Shimle. Je to úchvatný město v horském sedle ve 2 500 metrech. Prudké svahy jsou poseté domky. Dole ty nejchudší, nahoře nejluxusnější. Náhorní plošina tvoří promenádu. Celé město působí klidně, až neindicky. Necháváme motorky na hlídaném parkovišti za 5 rupek (asi 3 Kč) a úzkými klikatými uličkami stoupáme na vrchol. Jdeme trhem s ovocem a foťáky a kamery točí o 106. Všichni se usmívají a vůbec jim to nevadí. Jaký rozdíl oproti podobným místům v jižní Americe, kde jsem záběry pořizoval tajně a „nenápadně“. Tady nám všichni strkají děti před objektiv a můžou se zbláznit. Jen ženy se fotí nerady a drží se v ústraní. Indie je velmi mužský stát. V malých městech nejsou ženy vůbec vidět, zatím co chlapi se promenádují jako kohouti. Kluci se běžně vodí za ruce a objímají na lavičkách kolem ramen. Divný. V Šimle je ale jakási dívčí škola a tak je tu spousta krásných holek v roztomilých zelených uniformách. Kluci se můžou zbláznit a fotí a fotí. Fotí i sebe, neboť budeme potřebovat 3 fotky do formuláře ke vstupu do pohraniční zóny s Čínou a v itineráři se psalo jen o dvou. Za 50 Kč je to zadarmo a na počkání. V luxusní hospodě nám úslužný a vtipný lokaj v pruhované uniformě doporučuje místní speciality. Konečně si dávám kuřecí kari s plackama – vyhlášenou Indickou specialitu – výborný!
Z Šimly směřujeme dál na severovýchod. Cesta se klikatí hornatou krajinou, zatáčka střídá zatáčku. V nepřehledných místech se troubí, takže se troubí furt. Nádherná cesta s výhledy do kaňonů pod námi je zakončena dojezdem za tmy na světla, která fungují jen na některých motorkách. V romantickém hotelu na břehu řeky nemají pivo a tak beru batoh, startuji Enfielda a vyrážím terénem do nejbližší vesnice. U lanového mostu je otevřený pivní obchod. Plním bágl lahváčema a s cinkajícím nákladem se řítím nocí. Mašina bublá a skáče přez potoky a výmoly a já posilněný slivovicí bublám s ní. Jsem nadšený záchrance večírku. How easy!

Středa 31. 8. 2005
Ráno nás budí pípání Suunta v 6.30. Nádherný výhled na řeku z hotelové terasy a nový, ještě nedostavěný most jsou úžasnou kulisou brzkého probuzení. Snídani (vaječná omeleta) vynechávám, žaludek se po včerejší slivovici necítí nejlépe. Pár sušenek, dvě láhve vody s hurá na cestu. Balíme naše ušmudlaná zavazadla a v 8.00 vyrážíme. Krásné místo, kde by se dalo strávit ještě pár dní necháváme za sebou a burácející motorky nás nesou vpřed. Dnes jedeme údolím řeky Sutlej. Úchvatný kaňon lemuje cesta vystřílená ve skále. Nad hlavou nekonečná hora, sem tam převis a pod sebou 100m propast s divokou řekou barvy bílé kávy. Asfalt je místy přerušený šotolinou a hliněnými vycpávkami, tam kde cestu rozdrtil sesuv, nebo přívaly vod. Příjemné terénní vložky. I provoz se celkem zklidnil, takže je občas mineme autobus, nebo náklaďák značky Tata. Většina aut je tu ostatně této marky a tak dáváme vozidlům přezdívku Tatamobils a řidičům Tatabojs. V 13.00 přijíždíme do malé vesnice, kde Ode navrhuje 2 hodinovou zajížďku do hor terénem. Sice toho máme už teď plný brejle, ale tohle se nedá odmítnout. Neletíme jako šílenci, většinou se držíme ve dvojicích. Každý si zastaví kde chce, fotí, natáčí, nebo klábosí s domorodci. Úžasným setkáním se stařík s vnukem na zádech, který se drží jako malá opička. Krásnou britskou koloniální angličtinou vás zve k sobě na čaj a jakési kuřivo. S díky odmítáme a jedem dál. Moc to nechápe. Čas je přeci to jediné, co vám na světě patří, říká.
Padající vodopád přes celou šíři cesty je příjemnou sprchou, které nikdo neunikne. Cesta mi připomíná přejezd And, cestou do pralesa Madidi v Peru. Hory jsou zelené, řeka divoká a cesta nevyzpytatelná. V podstatě tu není ani jediný rovný úsek. Stezka se klikatí v zářezech svahu a tak „klopíme“ Enfieldy zprava do leva. Průměrná rychlost je pouhých 40 km/h, ale v těchto podmínkách je to skutečně maximum. Mám radost, že nezaostávám za skupinou mnohem zkušenějších motorkářů a o to víc mě jízda naplňuje nadšením. V městečku Narkanda řešíme oběd v jedné z typických jídelen podobných otevřené garáži s ohněm a několika lavicemi. Angličtina tu rozhodně nezdomácněla a tak se domlouváme rukama, nohama. Placky čapátý a zeleninová omáčka, pálivá paprika a čaj moc nenasytí, ale něco do sebe nacpat musíme. Jídlo je vždycky výborné, ale je mi jasné, že z tohohle nikdy nikdo neztloustne. Bágly necháváme v restauraci a na terénní výlet vyrážíme nalehko. Ode tvrdí, že jsme za 2 hodinky zpátky, ale už se zřejmě přizpůsobil místním odhadům času. Cesta trvá skoro 4 hodiny. Jedeme pro změnu cestou vysekanou ve skále, která je zprvu asfaltová a tak troch závodíme. Konečně dorážíme k brodu. Jedu prví, abych mohl točit ostatní. Naštěstí se přede mne nacpal místní výrostek na motorce a tak se držím jeho stopy a do půli lýtek hlubokou kamenitou říčku projíždím bez šlápnutí. Paráda! Uprostřed bystřiny stojí pomalovaný náklaďák, který tu má zřízenou myčku. Indové se fakt s ničím neserou. Ostatní také pokořují brod občas s mírnými problémy. Bystřina je divočejší, než se zdá. Mašina poskakuje na mokrých kamenech. Na druhé straně začíná dobrodružné stoupání úzkou klikatou cestou v kolmé stěně, tentokráte po nezpevněném šotolinovém povrchu. Před námi se otevírá jeden z vedlejších kaňonů. Hluboko dole zurčí řeka, svahy pokrývají terasovitá rýžová políčka a dřevěné haciendy s balkóny. Vše až neuvěřitelně idylické a každý pohled jak vystřižený z filmu u Šeherezádě. Občas míjíme holky zabalené do pestrobarevných sárí, která jsou ovšem dokonale průsvitná. Jsou fakt nádherný. Velký oči, rovný nosy s náušnicí, no prostě….
Mašina letí vzhůru a vyjeté koleje dávají prostor se v do toho v zatáčkách trochu vložit. Stačila by však malá chyba a let ze 150 metrového srázu nedává mnoho šancí. Cesta je asi 4 metry široká a z nepřehledné zatáčky občas vybafne náklaďák, nebo dodávka. Příjemný adrenalin. Po 5ti kilometrech zastavujeme na terase s vyhlídkou. Otáčíme a vracíme se do údolí pro batohy. Cestou dolů už nespěcháme, zastavujeme na každém rohu a fotíme. Vezu velkou kameru jen tak v brašně přes rameno a záda už začínají protestovat. Je to řehole. Zatím co ostatní vytáhnou pidifoťám, vyblejsknou obrázek a jedou dál, měmím objektivy, čistím optiku a snažím se eliminovat brutální vibrace stojícího Enfielda mezi koleny. Asi budou všechny záběry lehce rozklepané a v titulku budu muset uvést : „omluvte chvění záznamu. Byl skutečně pořízen ze sedla motocyklu Enfielb Bullet 500, Indické provenience“. Pomalu sjíždíme k brodu, kde už čekají pašáci s foťáky a čekají kdo se „udělá“. Byl to Vrba a s vystoupením si počkal i na kameru. V restauraci do sebe kopnem Colu, navážeme batohy a pokračujeme do Rampuru, kde nocujeme. Je to 50 km a za necelé 2 hodiny bude tma. Máme co dělat. Cesta je naštěstí asfaltová a tak se dá docela jet. V zatáčkách zkouším co Enfield vydrží a je toho opravdu hodně. Ostré zákruty v těsném sledu za sebou pilují techniku pilotáže a tak klopíme staré prskolety jako nikdy před tím. V 19.00 dorážíme do města a berem hotel.
Ještě jedna perlička z cesty. Díky loňským povodním je většina cest v rekonstrukci. Kolem silnic jsou hromady balvanů z řeky, které místní děti a dorost rozbíjejí obrovskými kladivy. Vyrábí tak štěrk do základů cesty. Brutální! Tváří se ale šťastně a odpovídají na pozdrav. Ono vůbec, projevit někomu místnímu náklonnost, mávnout mu na pozdrav, nebo mu nedej bože podat ruku je ceněno jako veliká čest a vyznamenání. Místní se s námi chtějí fotit, vyměňovat si adresy, nebo jen chvíli postát v bezprostřední blízkosti. Někdy až příliš blízko.
V hotelu potkáváme příjemnou holku z Mnichova, která tu shání materiál pro svou doktorantskou práci z geologie. A trávíme příjemný večer u piva za 80 Kč a večeře za 15 – indická měřítka. Dnes bez chlastu pokorně dopisuju deník. Jsem úplně vyřízenej (ostatně jako všichni). Robert každý večer teskní po rodině a těší se na ráno, kdy vstává plný nadšení do nových zážitků.

Čtvrtek 1.9.2005
Ráno opět na cestě. Na konci Rampůru tankujeme. Ode slibuje neskutečný panoramata a cestu zaseklou do kolmého několika set metrového útesu. Po pračné cestě stoupáme k našemu prvnímu hinduistickému klášteru Kio Gompa. Je to turistická záležitost, ale dřevěná stavba připomínající opevnění s dvěma věžema působí impozantně. Motorky necháváme před čínským bistrem, kde si počkáme každý 10 minut na svou porci nudlí. Nacpaní k prasknutí vstupujeme zdobnou branou do kláštera. Cedule nás upozorňuje na povinnost zanecht boty na prvním nádvoří. Stejně tak kožené opasky a foťáky. To ignoruju a kameru beru s  sebou a tvářím se že je bezpečně vypnutá. Kolem chodí ozbrojený voják s kalašnikovem a háže významné pohledy. Je to ale taková sušinka a příliš respektu nevzbuzuje. Když zajde za roh, rychle točím co se dá. Po dřevěném vrzajícím schodišti stoupáme do první věže. Ve vrcholu je svatyně krvavé bohyně Kálí. Ke dveřím mohou i bezvěrci a po vyfasování legrační čepičky můžeme vstoupit a chvíli meditovat.
Klikatou silničkou sjíždíme zpět do údolí na hlavní a podél řeky Satluj pokračujeme na východ. Nadjíždím si, abych natočil projíždějící skupinku a u závory policejního checkpointu čekám. Čekám 10, 20, 30 minut. Nic. Otáčím se a jedu zpět. Míjím pomalu jedoucí parní válec, řidič živě gestikuluje, ale nerozumím mu vůbec nic. Na kraji útesu vidím povalenou motorku a hlouček lidí. Koukají dolů do nekonečné propasti. Lámanou angličtinou křičí „friend down!“ Ty vole, tak to je konec… Ještě mi ukazují, že nedaleko je kamenolom a že se dá sjet dolů. Jedu jako magor. Chvíli bloudím v  lomu a pokládám motorku na hromadě štěrku. Za chvíli už ale nacházím kluky, sedící na zemi s  hlavama v  dlaních. Zmateně přehlížím, kdo chybí. Lumír…. Ode přichází odkudsi zpoza křoví a na můj udivený pohled jen mávne rukou. „dopadlo to nejhůř, jak jen mohlo“… Jdu se podívat na místo neštěstí. Za balvanem poznávám bezvládně ležící Lumírovo tělo. Kousek oblečení, který byl ještě ráno nadšenou, veselou bytostí. Odbíhám do křoví a nedokážu zadržet zvracení. Tohle si prostě nikdo nedokáže představit a i sebevětší chlap se roztřese jak osika. Šílený.
Po cvíli přijíždí policejní hlídka a zajišťuje místo nehody. Nikdo vlastně něviděl jak se věci seběhly. Lumír zastavil jako poslední v řadě na skalním výběžku nad silnicí. Když se klici ohlédli, už tam nebyl. Jako nejlogičtější vysvětlení se zdá špatně postavená motorka na boční stojan, která ho srazila dolů. Asi....

Pátek 2. 9. 2005
Je zvláštní, jak smrt kamaráda změní myšlení člověka. Bilancujeme dosavadní život. Teda aspoň já se nedokážu dívat na věci tzak pragmaticky, jako ostatní. Mají za to můj obdiv. Sedím na terase toho nejšpinavějšího hotelu, kouřím ciáro za cigárem a pozoruju ptáky zobající drobky kolem. Na obzoru se tyčí majestátné hory Himalaye, v údolí se třepetají praporky a rýžová políčka se poklidně vlní ve větru. Lumír, zkušený cestovatel, se na tuhle cestu těšil jako malej. Snad právě to se mu stalo osudným. Malý okamžik nepozornosti a pád ze skály ukončil jeho krátký život. Při každé vzpomínce na uplynulých pět dní, mám slzy na krajíčku. Snad právě proto mám asi jako jediný chuť v cestě pokračovat. Myslím, že by si to Lumír přál.
Policie vyšetruje nehodu docela nekompromisně. Hledají přícinu a nevylučují ani cizí zavinění a vraždu. Absurdní. KLuci chodí každé 2 hodiny na výslech. Čekáme na výsledek pitvy, příjezd člověka z konzulátu a další formality. Při Indickém tempu to může trvat věčnost. Nepravidelně se scházíme v hospodě v prvním patře a mlčky na sebe zíráme. KLuci se chtějí vrátit domů do čech k rodinám. Úplně je chápu. Osobně se mi ale domů nechce. Ne ze bych neměl depku, ale doufám, že pohled na osmitisícovky mi pomůže zapomenout a dá všemu co se stalo smysl. Doufám, že to ostatní pochopí.
Dnes jsme na místě neštěstí postavili malou mohylku z kamení. Schovávám jeden ze šutrů v kapse. Snad pro štěstí. Na dřevěný kříž věšíme malou českou vlaječku, která se mnou objela půl světa. Zasložil by si mnohem víc. Na velký kámen pokládáme krabičku cigaret. Naposledy mu každý krademe cigáro, tak jako jsme to dělali vždycky. Poslední patří Lumírovi. Zapalujeme svíčku a dlouho no nici sedíme a civíme. Helma, která nezachránila život, letí do propasti pod námi. Pomalou jízdou v koloně pak naposledy uctíváme památku kamaráda. Snad ten temný zvuk bublajících Enfieldů v nebi slyší. Budeš nám chybět....

Sobota 4. 9. 2005
Rozhodl jsem se pokračovat v cestě a zároveň v psaní deníku.
Na začátku dne jsme byli dva. Já a Alda. Rozhodnuti jet kam až to půjde. Ode slíbíl, že pojede s námi. Ostatní zhodnocují možnosti přebukování letenek a možnost co nejčasnějšího návratu k rodinám.
Ráno násn vyzvedla policejní dodávka. Po několika nesmyslných zastávkách a pauzách zastavujeme před nemocnicí v Rampuru. Celkem obstojný betonový komplex se zcela děsivou realitou uvnitř. Teda aspoň pro rozmazleného evropana. Špína, smrad, místo dveří závěsy a za nima ordinace připomínající maštale. V přízemí je čekárna s leprotiky hned vedle kantýny. Procházíme komplexem zřejmě jen proto, že nám chtějí ukázat výtah. Pěkné. Náčelník policie se tváří jako největší kámoš. Jsme tu, abychom vyzvedli Lumírovo tělo a doprovodili ho ke kremaci. Pod ostrým sluncem před márnicí čekáme do 4 odpoledne. Zabavujeme se pitím slivovice a házením kamenů do ocelové trubky. Šílenství. Všichni jsme už ale rezignovali na indické tempo a nemáme sílu s tím cokoli dělat.
Ve čtyři hodiny přijíždí náklaďák pro odvážení kontejnerů s odpadky. K našemu překvapení je to náš phřebák. Zřízenci nakládají tělo zabalené do bílého plátna, které Richard naštěstí cestou zakoupil. Trystní pohled. Na druhou stranu se konečně začalo něco dít. To věčné čekání je ubíjející. Anton nás veze za náklaďákem na místo kremace. K našemu dalšímu překvapení, je to neut+šené místo na břehu řeky, plné odpadků, výkalů a zbytků ohořelých prken a těl. Je to ale jediné místo v okolí, kde můžeme obřad vykonat. Parta chlapů vážá velká polena a další staví hranici. Na ni pak pokládají Lumírovo tělo. Přikrývají ho větvemi s listím a dalším dřevem. Alda se ujímá zapálení hranice.
Mlčky pozorujeme, jak bílá látka mizí v plamenech a s ní i zbytky našeho kamaráda. Po prvotním šoku z tohohle místa nakonec všichni uznáváme, že je to vlastně asi nejhezčí kus země, kde může být člověk zpopelněn. Nad hlavou nekonečný hory, u nohou divoká burácející řeka plná peřejí.
Poslední dva dny nás daly hrozně dohromady a původní beznaděj střídá pocit, že jsme dokázali uspořádat kamarádovi důstojné rozloučení. Na vlastní oči pozorujeme jas ke tělo mšní v prach, vzpomínáme na jeho všudypřítomné vtípky a hlášky a šílené napětí posledních dní náhle mizí. Věříme, že se na nás dívá z toho krásnýho mraku, co nám právě letí nad hlavou a směje se nám.
Ačkoliv nás místní vybízejí k uhašení hranice vodou, odmítáme a necháváme ji dohořet až do rána, kdy se sem společně vrátíme a sebereme popel do urny.
Zítra snad také konečně opustíme tohle prokleté místo a vydáme se opět na cestu. Zatím se počet zájemců zvýšil na 4. Robert stále váhá. Smutní po rodině. Čekat ovšem v smrdutém Dílí na místo v letadle je vyhlídka natolik odpuzující, že ho trochu přemlouvám aby jel dál.

Neděle 4. 9. 2005
Ráno u snídaně padá konečné rozhodnutí o budoucnosti výpravy. Richard je pevně rozhodnut vrátit se domů. Vrba ho nechce pustit samotného a navíc se mu taky chce domů a tak volí cestu zpět. Ráno ještě společně bubláme do Rampůru. Na hranici zůstala hromádka popela a pár kostí. Společně plníme plechovou urnu. Na náves se za námi přišel rozloučit i náčelník policie. Kluci tedyvyráží na cestu zpět. PO 30ti kilometrech nechají motorky na domluveném místě a pokračovat vlakem do Dílí. My ostatní, Robert, Ode, Standa, Alda, Rosa a já nakopáváme motorky a pokračujeme podle plánu. Cestou zastavujeme u křížku nad propastí, Naposledy zapalujeme svíčku.
Cesta je celkem dramatická (tedy ráz krajiny), opět se pohybujeme na asfaltce nad nekonečnou propastí, vystřílené ve skále. Spousta převysů, tunelů a poloutržených krajnic. Točím s Odem ze zadního sedla jeho motorky proti směru jízdy. Je to docela adrenalin, lemujeme hranu skály. Nevidím na cestu, jen koutkem oka sleduju propast. Ale záběr je to skvělej. Silnice se měmí na šotolinovou prašnou polňačku. Z kaňonu se pomalu vytrácí vegetace. Stoupáme výš do hor a míjíme stanové tábory nejchudších tibetských přistěhovalců stavějících silnici. Je to středověk. Ženy a děti mlátí do kamenů, dalčí děti tahají šutry z okolí a chlapi staví cestu. Nic brutálnějšího jsem ještě nikdy neviděl. Řeka pod námi divoce vře a žene se přez skály. Připomíná to cestu do pekel. Skály podél cest jsou pomalované budovatelskými hesly: "více práce dnes, lepší zítřek" nebo "lepší pozdě, než nikdy". Přejíždíme několik mostů pokrytých vlajkami a opouštíme slušnou polňačku abychom po ještě horší stoupali na odbpčku do Rekong Peo. Stmívá se a tak jedem někteří na světla. Brutální terén, prach, nulová viditelnost. Některé pasáže jsou doslova testem zdatnosti a bez pomoci ostatních je zvládnou jen někteří. Mašinu ale nakonec položí každý. S kamerou na krku je to drsňárna, ale pokládám jen jednou a ještě stíhám točit. POměrně idilický hotýlek je nám odměnou a lahváče vyznamenáním. Cestou se k nám přidává Vrba, který se vrátil ke skupině. Richard se zachoval jinak, než se kluci dohodli a jelikož na to chci zapomenout, tak na to zapomínám. Lumírovy ostatky nás budou každopádně očekávat na ambasádě v Dílí.

Pondělí 5. 9. 2005
Ráno vstáváme časně, hlavu plnou včerejšího piva a slivovice. Ode jel vyřídit permit nutný ke vstupu do pohraniční oblasti s čínou.