vyšné vlkodlaky
Pátek 1. 6. 2007
Odpoledne už nemůžeme v práci vydržet, nechce se nám nic dělat a přemýšlíme, na co všechno jsme zapomněli. O půl osmé konečně zamykáme kancl a padáme. Startujeme natěžko naložené mašiny a prodíráme se páteční Prahou na hlavní nádraží.
Tam už nás čeká ochotný chlapík a nákladní vagón. Celkem snadno pronikáme do tajů kurtování motorek na vagóny a i když se nám to stále nezdá dost pevné, nakonec to necháváme tak. Na hlaváku ještě nakupujeme zásobu plechovkových piv a na pátém nástupišti už nás čeká naše souprava s mašinama a lůžkovým vagónem. V kupé č. 4 máme s Františkem azyl, Honza a Robert jsou objedno. Noc byla šílená. Horko, kravál, humus. Spal jsem asi dvě hodiny.
Sobota 2. 6. 2007
Průvodčí nás budí klepáním na dveře. Oblékáme se a čekáme, až vlak zastaví ve stanici Poprad. Vagón s mašinama jel opačně, než jsme je tam nastrkali, takže máme palubky a zrcátka plná mazlavých sazí. Nasraní odkurtováme mašiny, slovenští hajzlboňáci nás popohánějí a Franta zapomněl v kupé klíče od Dakara. Nakonec všichni stojíme na opuštěném peróně. Obloha má barvu olova a jemně poprchává. Počasí je fakt hnusný a nevypadaná, že by se to mělo zlepšit. Humus. Robert svolává zbytek skupiny, která vyrazila už včera z Brna a teď tu někde léčí bolavé hlavy v místním hotelu. Hotel s výhledem na celý Poprad je ideálním místem pro uvítání a hromadnou snídani. Trávíme tu slabou hodinku. Vyzvedneme kluky, co ještě dospávají včerejší kalbu. Rozdávám trička, samolepky s logem výpravy a kopu kluky do zadku, abychom už vyrazili. Nakonec vyrážíme ve 12 ti, včetně doprovodu zmrzlinářů do Rožňavy. Tam se rozdělujeme v podivné pizzerii s pubertální obsluhou. Rumunská sekce konečně nabírá směr jihovýchod. Čistá endurosekce, plně naložená polyká kilometry asfaltu do Košic a pak na jih, směr maďarské hranice. Tady na mě vyjíždí hezké policistka, že se tu nesmí točit, takže můžu zabrat přijíždějící kluky jen bez celnice. Maďarsko je placka, která je ale tak malebná, že to vůbec nevadí. Hladkej asfalt mizí pod koly a zhruba 180 km Hungárie je do večera za námi. Navečer tankujeme na maďarský hranici a za soumraku překračujeme bez problémů čáru. Policajt přečte nahlas jméno každého z nás. Dokonce se mu daří nekomolit moje jméno. Satu Mare je jen 15 kiláků za hranicema. Dojíždíme za tmy. Hotel na náměstí je kurevsky drahej. Zastavujeme u bordelu a Robert se plynulou maďarštinou ptá na ubytování. Posílají nás do jednoho domku, kde právě probíhá svatba. Je tam zároveň ubytovna s dvorkem pro zaparkování motorek. Abychom je tam narvali a protáhli se kolem místní Dácie, musíme demontovat kufry. Pakárna. No nic, ubytko je levný a pěkný, takže vaříme polívky na plyňáku a po dvou Ursusech, což je rumunský pivko jdeme na kutě. Máme za sebou 400 kiláků a jsme docela grogy. Ráno máme v plánu vyrazit v 9.00. 
Neděle 3. 6. 2007
Ve sjednaný čas ale stále kávičkujeme a snídáme. Paní domu přináší právě uloveného 10ti kilového amura. Kamera má potravu. Pomalu balíme a o půl jedenácté startujeme motorky. Pan domácí nám ukazuje cestu z města a na otázku, kde je tu směnárna, nám mění prach. Každému za 100 euro. Konečně vyrážíme.
Ze Satu Mare míříme k horám na obzoru. Asfalt začíná ztrácet na kvalitě, ale ještě se dá letět okolo 110. Místy ve stoje. Přicházejí úžasné serpentýny. Na úpatí kopců montuju zapůjčenou kameru na helmu. Uvidíme, co z toho bude. Průjezd po rozmláceném asfaltě dubovým lesem je romaťárna. Opět sjíždíme do údolí. Nějak nám to neodcejpá, Alda shání olej do motorky, na kterej se opět vykašlal a je na suchu. Asi na šestý pumpě konečně sežene co potřebuje a postupujeme kupředu. Silnice už je fakt hnusná a rozbitá, místy panelová. Středovou čáru nahrazuje rigol. Ve vesnici Permeti je nějaká slavnost. Zastavujeme. Lidi se smějou a mávají. Všude nastrojený babky a chlapi v slamácích. Ženský jsou tu neskutečně krásný. Hubený dlouhovlasý krásky v celkem odvážným sexy oblečení, síťovanejch punčochách a tak. Slavnost je pravoslavná a prý se koná jednou za rok. Vesnice je víceméně ukrajinská, neboť kopírujeme hranici s Ukrajinou. Potkáváme dva kluky, co makají na stavbě v Praze a plynulou češtinou vysvětlují co se tu děje. Fotíme a točíme jak urvaní. Puberťáci pózují na našich motorkách. Je kolem nás hrozen. 
Asi po hodině pokračujeme směr Sapinta, kde se nachází veselý hřbitov. Je to celkem bizarní záležitost. Na náhrobcích jsou vyřezány a bohatě vymalováni traktoristi, pastevci, úředníci i vojáci. Platíme 5 lei vlezný a dalších 5 za focení. Je to OK. Po chvíli přijíždějí dva kluci na BMW 1200 GS. Jeden má na anténě českou vlajku. Dáváme se do řeči. Jede se svým německým kámošem na Ukrajinu. Alda jede s Vrbou a průzkum blízkého kláštera, aspoň cedule u cesty to tvrdí. Jedem pomalu dál, prý nás doženou. Dohnali. Ale mezitím zaplatili flastr policajtovi za překročení rychlosti v obci o 30 km/h. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili pozdě, opět nestíháme. Opět stoupáme do hor a pomalu hledáme místo na spaní. Chci projet průsmyk Prieslop. Na pumpě nám mechanik radí dolní stanici lanovky v horách. Je tam luxusní hotel, ke kterému s Aldou stoupáme na obhlídku rozbitou polní cestou. Chce se nám spát v lese pod stanem a tak se vracíme do údolí. Pastevec v průsmyku nám radí louku kousek od silnice. Terénní vložku zakončuje krátký brod a nádherný flek u říčky. Franta nanosil dříví, Alda staví stan, Honza vaří a Robert s Vrbou koří doutníky. Já dělám gulášovku, která dělá ve vodě s bublinama vyhřezlej mozek. Oheň, bublání potoka, šílená romantika. Popíjíme, klábosíme a je nám skvěle. Zejtra se pokusíme stihnout dva kláštery a dojet co nejdál.
Pondělí 3. 6. 2007
Totálně idylický ráno. Louka se třpytí rosou a slunce pomalu stoupá a prohřívá všechno okolo. Pastevec žene krávu na pastvu a po chvíli se vrací pro koně. Franta krmí toulavého psa španělským salámem. Dneska na čas balíme, vaříme kafe a o půl desáté už brodíme říčku a terénním sjezdem se vracíme k hlavní silnici. Cesta se kroutí v úžasných zatáčkách do horskýho sedla 1000m. Nic tu není, jen nějaká drána, rozestavěný kostel a oblačnost na druhé straně kopce. Dlouho se nezdržujeme a čmadíme dolů. Alda na své zánovní KTM 950 Adv. Nasazuje tempo a brzy nám mizí z dohledu. Sjíždíme k potoku, kde odbočujeme ke břehu natočit panoráma. Alda je v tahu. Za chvíli se vrací, ale míjí nás a stoupá zpět do sedla. Je to magor. Vrba pro něj jede a Robert zatím projíždí poměrně hlubokou říčku. Co by neudělal pro film a tak je celej zmáčenej. Nervózně přešlapujeme, Alda nikde. Po 20ti minutách ale už jsme opět pohromadě. Projíždíme malebné údolí až na hlavní. Úplně nová silnice se superhladkým povrchem stoupá v neskutečnejch serpentinách vzhůru. Všichni klopí, co strach dovolí a řvou nadšením. Robert tvrdí, že takhle na Africe ještě nejel. Uf, je to adrenalin. Cesta utíká rychle a v klášteře Suceva jsme kolem třetí. Všichni šilháme hlady a tak míříme nejdřív do podivný hospody jak z 80tých let a dáváme oběd. Z místní speciality se vyklube holandský řízek neboli karbanátek. Docela hnusnej. Zatímco s Robem mažeme řetězy, Franta ho napíná a pomalu se přesunujeme ke klášteru. Na parkovišti potkáváme českýho motorkáře Iva na V stromu, kterýho včera sejmuly tři ožralý ženský v autě. Celej bok motorky má sjetej, jeden kufr nabouchlej. Celej se ještě klepe, že prej se na něj vrhy a rvaly z něj věci, braly mu mobil, že jim způsobil škodu na autě. Nakonec přijeli benga a dostal 100 euro odškodný on. Vše se vyřešilo bez papírů. Má prý doma film Himalayo Enfieldmo a tak si vyměňujeme email. Klášter, zvaný sixtinskou kaplí východu je úžasná stavba uprostřed kamenných hradeb, pomalovaná ze všech stran jako byzantský komix. Barevnost, motivy a vůbec všechno je prostě paráda. Točím jak magor, občas fotím, běhám navěšenej technikou, blázen. Ale baví mě to. Pak se střídám s klukama u mašin a tak ještě žvaním s Aldou a Ivem. Rozhodujeme se, kde budeme spát. Nakonec zkoušíme dorazit do druhýho kláštera Voronet. Terénní cestu nenalézáme a tak si dáváme ještě jednou úžasný serpentiny a po hlavní silnici sjíždíme do údolí na hnusnou betonovou cestu, plnou náklaďáků. Jedu vepředu a snažím se skupinu hnát a předjíždím, co se dá. Tankujeme a navečer dorážíme do Voronetu. Na liduprázdné tržnici chvíli zevlujeme a dumáme kde spát. Sedám na motorku a jedu hledat ubytko. Ve druhém domě, kde se ptám je úplně nový pension s koupelnou kuchyní a třema pokojema. Vše superluxusní. Paní tvrdí, že 7 lei, což se nám zdá podezřele málo. Vůbec jí nerozumíme, tak uvidíme. Ještě nám slibuje mlíko na ráno. Jdeme hledat hospodu a v nevkusném hotelu je dole restaurace. Místní specialita – kuřecí řízek, je pro všechny zklamáním. Moje kuřecí játra s kaší jsou super. Po dvou pivech jdeme na kutě. U MTV Romaina usínáme.
Úterý 4. 6. 2007
Ráno v klídku snídáme a jdeme courem do města skouknout klášter. Je skoro stejný jako ten včerejší. Bizanskej komix na románský stavbě. Uvnitř probíhá rekonstrukce a nesmí se tam točit ani fotit. Je to ale úžasný. Balíme opět bágly a chystáme se platit za ubytování. Včerejších 7 lei se mění na 70, což je pěknej ranec a tak se hádám s domácí. Nakonec to usmlouvám na 50. I tak je to palba. Vrbovi dochází prachy a lehce nervuje. Vyrážíme. Asi 30 minut hledáme cestu. Nakonec se vracíme na hlavní a po 15ti kilometrech uhýbáme na polňačku. Cesta je horší a horší a po 25ti kilometrech končí v lese. Tam sedí děda s ovcema a něco mumlá. Zkoušíme se kousek vrátit k salaši, kde pastevci vyrábějí sýr. Dechovka řve z autorádia starý Dácie a chlapi tvrdí že fakt máme jet lesem. Vracíme se tedy k lesu, kam s náma běží jeden z kluků, pasáčků. Dávám mu za to cigáro. 
Cesta je ale zapadaná popadanými stromy a tak se vracíme. Rob lehce zapadl a tak ho taháme. Dalších 25 kiláků ve stupačkách. Mašiny točí na dvojku a spojka trpí. Honza urazil držák kufru, naštěstí jen výztuhu. Alda taky, což objevujeme až později. Další alternativní cesta je betonovka o něco lepši kvality a tak mažeme na jih. Projíždíme bizarní továrnou a pak stoupáme do dalšího horského sedla. Je tu kosa a tak jedem s Vrbou hledat místo k utáboření. Všude mokro, humus. Projíždíme soutěskou jenž je vstupní branou Transylvánie. Točím z helmy a vypadá to fakt úchvatně. Laka Rosa je ponurý jezero v horský soutěsce. Kemp tu ale není, jedeme dál. Nakonec Rob zahýbá k pensionu v lese a tak po šotolině stoupáme k chatě, která připomíná rakouské alpské. Je to za 30 lei a je to útulný. Konečně horká sprcha. 
Středa 5. 6. 2007
Ráno všichni v pohodě, vyspinkaní do růžova. Kašleme na Brasov a pokračujeme na Sigishoaru. Je to asi 150 km. Vyrážíme o 1 a půl později, ale ve 2 tam jsme. Cesta je asi 30 km ostrým prašným offroadem.
Sighisoara je celkem nudný město, kostely, rozpadlej hřbitov a tak. Dělíme se opět na poloviny. První obědvá u motorek a já jdu s Aldou a Honzou na průzkum městem. Hledám zajímavé záběry křivolatých uliček a zákoutí. Za hodinu a půl střídám kluky. Mám parádní sračku a tak jen suchá pizza. Je hnusná. Vyměňuju ještě prachy a kluci jsou zpět. Potkali motorkáře z Bulharska, co přejížděli pohoří Fagaraš, kam se zejtra chystáme. Tunel v sedle je zavřenej a tak se vraceli. Uvidíme. Sedáme na mašiny a snažíme se dojet co nejdál. Cesta se opět mění na šotolinovej offroad a tak čmadíme ve stoje. Vesnice jsou plný cikánů s koňskými povozy, útočí na nás psi, kteří se snaží chňapnout a zakousnout do nohy. Dojíždíme k jezeru, kde kempují rybáři a tak navrhuju zůstat. Je to docela hezký místo. Franta bručí, že jsou tu lidi, Honza chce do penzionu. Rob s Vrbou jedou na průzkum okolí. Za chvíli jsou zpět, našli úžasnou náhorní plošinu s místem na kemp. Slunce zrovna zapadá a tak dáváme závod po kamenité cestě vzhůru. Je to nášup. Západ stíháme, děláme oheň, chlastáme, pindáme. Je to super večer. Konečně venku! Na horizontu zasněžený hory a jezero. Uff…
Čtvrtek 6. 6. 2007
Ve čtyři v noci mě probouzí žaludek a už mažu se sračkou ven. Za 15 minut znova. Abych nebudil Frantu, beru si spacák a karimatku ven. Do rána střídavě seru a seru. Ráno musli tyčinka, čaj a živočišný uhlí. Balíme a terénem sjíždíme k betonový nádrži a na rušnou hlavní silnici. Je rozestavěná a každých 100 metrů je semafor a doprava se střídá v jednom pruhu. Naštěstí si s tím nikdo moc hlavu neláme a tak kličkujeme na červenou. Nacházíme odbočku do hor, kde je benzínka. Bohužel zavřená, takže se vracíme 15 km pro beňoš. Je to humus. Konečně stoupáme serpentinama do horskýho sedla Fagaraš. Nabíráme výšku. Začíná se ochlazovat a objevují se první sněhové jazyky. Projíždíme cestou vyfrézovanou v dvoumetrových závějích. Konečně nahoře. Je tu vjezd do tunelu, kterej protíná celej hřeben. Oficiálně bude otevřenej až za měsíc a teď ho uzavírá ocelová brána. Jedem k plesu, kde je restaurace. Dáváme kafe. Přijíždí Alda s tím, že projel dveřma v bráně a tunelem až na druhou stranu, kde je sněhový zával. Dáváme to spolu ještě jednou s kamerou. Je to bomba. 
Vracíme se stejnou cestou do údolí, kde s Frantou objevujeme pěkný brod. Každý si ho projedeme tam a zpátky na kameru. Boty plný vody (byl trochu hlubší než se zdál), ale dali jsme to. Jsme opět na hnusný hlavní silnici a 90 kiláků zápasíme s provozem a semafory. Hnus. Konečně odbočujeme opět do hor a v zatáčkách stoupáme hvozdem. V jedný vesnici kupujeme pivo a chleba a pokračujeme k přehradě vysoko v horách. Chceme jí objet terénní cestou a najít místo pro bivak. Na hrázi nám mukl otevírá bránu a vjíždíme do lesa. Cesta se mění v bahnitou pěšinu s vyjetejma kolejema. Bahenní masakr zakončujeme po zhruba 10ti kilometrech na louce u přehrady. Tak vzniká termínus technikus Hynkova hnědka (podle cesty, ne podle sračky!). Vaříme nudlovky, fazole a tak. Dřevo je mokrý a moc nehoří. Doufáme, že na nás v noci nepřijdou cikáni, co jsme je potkali v lese u maringotky. Je kosa a je to tu úchvatný, konečně dobrodrůžo!
Pátek 7. 8. 2007
Ráno na břehu, spíš na dně polovypuštěný nádrže. Nad hladinou se vznáší opar a vypadá to tu jak na sibiři. Aspoň tak nějak si to představuju. Kluci vaří ranní polívky, my s Frantou ranní čaj a balíme stany. S kamerou na helmě dojíždíme zbytek terénního úseku kolem přehrady. Cesta se na chvíli zlepší, aby pokračovala dalším kamenitým offroadem 60 km. V prachu ve stupačkách míjíme další vodní nádrže zakousnutý do úbočí hor.