ALBANIE 2008 - Poprvé, ale určitě ne naposledy
Albánie. Proč zrovna tahle země mi tolik učarovala, vážně nevím. Po návratu z Rumunska jsme si s Hynkózou říkali, ža další balkánská destinace bude Albánie. Těšil jsem se jak na první pořádný rande a navíc rande naslepo. Netušil jsem jaká bude, ale prostě tahle země pro mě znamenala tajemství. Začal jsem hledat. Prolejzal weby (Anuchovy a Bebovy stránky byly v tomhle směru neocenitelný), hledal informace. Když tohle uděláte, budete překvapený. Tahle zem má strašnou pověst a to hlavně u lidí, co tam nikdy nebyli. Ti, co ji někdy navštívili, mluví úplně jinak. Překrásná krajina, úžasný lidi. Těšil jsem se víc a víc. A cesta začala dostávat reálný obrysy.
První naprosto zásadní věc, která cestě předcházela, bylo Rosovo rozhodnutí, že jede s námi. Rosa sedlá VFR, tak proto zásadní. Změnil celej svůj přístup k motorkám, proto naprosto zásadní. VFR šla do bazaru (kde myslím ještě stojí) a Rosa si pořídil starší, ale šarmantní BMW 1150 GS.
Druhý stejně převratný rozhodnutí bylo, že tentokrát s námi pojedou baby. Moje Libuška, Hynkova Dáša, Rosova Markéta a Vrbova Klára. (pořadí je samozřejmě možné libovolně měnit). Což vzhledem k terénu, co nás čekal nebylo jen tak, ale to jsme mohli jen tušit.
No a poslední věc byl nástup do školy. Milanova enduro škola nám dala základy, bez kterých bysme asi nedokázali projet všechno to, co jsem naplánoval. Kromě základních návyků byla zásadní jedna věc – když sebou motorka bouchne o zem, hovno se děje. Mildovi patří náš dík a čestné místo v albánském filmu.
No a pak už se mohlo vyrazit. Tohle nebude cestopis, jak ho znáte. Žádný kolik jsme ujeli a kolik to žralo. Bude to hodně o pocitech. Když někam jedu, stává se ze mě malej kluk. Chci se nechat okouzlit a v podstatě jsem okouzlenej pořád. Jak říká Vrba – není nic lepšího, než cestovat na motorce. Na enduro motorce. Nespěcháš, protože často ani nemůžeš. Máš ke všemu blízko. Všechno vnímáš daleko intenzivněji – zvuky, vůně, hulákání dětí. Jsi součástí světa kolem, součástí cesty. A já se dívám, poslouchám a jsem šťastnej…no jako ten malej kluk.
Albánie je docela daleko. Jeli jsme přes Rakousko a Chorvatsko většinou po dálnici, pak přes Černou Horu, kde žádný dálnice nejsou. Těšil jsem se na Kotor a nebyl jsem zklamanej. Je to takovej malej Dubrovník. Všude hromady místních na motorkách, všichni bez helem, v tričkách a kraťasech, vrcholem byl maník na Africe, kterej přijel bos. Potkali jsme dva kluky a holku, Izraelce, který měli namířeno do Itálie. Krátká družba, dotaz na jednu ujetou izraelskou kapelu, kterou neznali, výměna mailů. Pak oni nahoru a my dolů. Noc v Černý Hoře jsme strávili v campu Oliva. Víte jak vypadá 1000 let starej olivovník? Je jak z jiný planety. Strom plnej vrásek a záhybů. Postavíš pod nim stan a napadne tě ta dálka v čase, všechno to, co se tam dělo. Tolik válek tam bylo a tady stojí zahrada plná tisíc let starejch stromů jakoby se nechumelilo.
No a pak konečně přejíždíme hranice a jsme tam. Hraniční přechod je jak ze tří veteránů. Dřevěná bouda, nad ní klobouk bunkru. Uvnitř chlap s knírem, co ťuká dvěma prsty do počítače co jsme zač. Vyptává se albánsky, takže komunikace neběží úplně plynně. Když doťuká posledního, vyleze před boudu a na kníru má kapku potu. Zapálí si cigárko a mlčky zírá. Skoder je první velký město, který jsme potkali. Před mostem, na kterej se dvě auta vedle sebe nevejdou postávaj děti a ukazujou cestu. Chtěj za to peníze i přesto, že jinou, než touhle cestou se jet nedá. Peníze nemáme, tak si alespoň potřesem rukou. Zastavujeme u pumpy a majitel nás vyhazuje – netankujem, tak co bysme tam dělali. Slušnej start do vysněný země.
Ale jsme tu. Cash na V stromu, má ulomenej blinkr, to stihnul už před barákem v Brně. Ryba na GS 1100 v reprezentačním dresu českejch hokejistů s nápisem PRŮCHA na zádech. JÁGR by byl určitě lepší, ale i Průcha policajty v Černý Hoře obměkčil natolik, že rychlou jízdu vyřešili domluvou. My dobra policija!!! Honza na Africe s parádnim top casem, v kterym, jak všichni věříme, má všechno od autogenu po žárovky. Později jsme zjistili, že nemá. Robik na Africe, která během cesty dozná poměrně značných změn. Hynek s Dášou na KTM 990Adv, těch se všichni drží, páč mají kameru a ve filmu chcem bejt vidět všichni. Já s Libuškou na GS 1200. Máme druhou kameru, takže se v nejhoršim natočíme sami. Rosa s Markétou na GS 1150, sehraná dvojice, ale na na Gappě maj premiéru. No a Vrba s Klárou. Vrba jako nejzkušenější jezdí poslední. Asi nechce, abysme viděli, že si Klára za jízdy čte knížku.
V dalším městě měníme prachy. Nestudujem kurs, každopádně za 300 euro je hromada LEKů. Pěkná hromada. Chlapík co jde po ulici s malým capartem beze slova kluka zvedá a posadí ho na Honzovu Afriku. O kus dál debatuje Cash s partou místních výrostků. Cash je hodně tmavej, takže se automaticky stává magnetem pro všechny místní. O čem se mluvilo nevíme. Cash taky ne. Pokračujem dál. Noc bysme chtěli strávit na proslavené pláži nedaleko zbytků římského města Apollonia. Dojíždíme na pláž v zapadajícím slunci a pro kameru dáváme příjezd ještě jednou. Pláž je poseta bunkry a všemu vévodí vodárenská věž, tyčící se zcela nepatřičně z moře. Ihned se nám vybaví scéna z Planety opic, kde na pláži trčí ruka sochy svobody s pochodní. Bunkry napůl utopené ve vodě působí opravdu bizarně, ale vlastně má celá scéna naprosto neopakovatelné kouzlo. Oslovuje nás parta chlapů z hospůdky nedaleko. Začínáme výměnou piv, ochutnáváním slivovice. Pak přicházejí na řadu jejich průkazky – jsou nějaký sekuriťáci. Jako zlatý hřeb vytahujou bouchačky a my dáváme zpátečku. Pochválíme ráži a s lehce zatuhlými úsměvy se posouváme o kus dál. Borovej les na břehu moře, ideální útočiště. Ráno na pláži objevujem ropný skvrnky. Většinou na bosých chodidlech. Tu největší si přinesl Ryba, hodila by tak půl nádrže. Na její očištění padla spousta hygienických kapesníčků, určených pro zcela jiná místa. 
Balíme a pokračujem směr Apollonia. Zbytky římského města jsou krásné, ale opravené typickým balkánským způsobem. Chybějící vápencové kvádry jsou nahrazeny betonovými odlitky. Očíslovanými, takže je možná časem nahradí skutečný kámen. Krásnější je byzantský dvůr. Obří nádoby na obilí, krásné lapidárium a velice vtipné hlavice sloupů, do toho dva nádherní psi. A fousatej pravoslavnej kněz, kterej se nechá vyfotit. Pokračujeme dál, projíždíme město Fier. Zdejší ropná rafinerie vysvětluje černé ozdoby pláže. Fier ale musel být opravdu krásný. Zašlá ulice, lemovaná palmami mi připomíná městečka na francouzské riviéře. Bohužel město samo je opravdu zanedbané. Lidi jsou ale skvělí – včerejší cestu z města na pláž nám ukázal majitel obchodu. Nejdřív zkoušel vysvětlovat, pak raději sedl do auta a kolonu motorek prostě odvedl na okraj města, odkud už se nedalo jinak. Měl Audi, což z něj v zemi mercedesů dělalo bílou vránu. Jinak tu v medvědech jezdí všichni. Všech typů, barev a stáří. Zatím jedeme po silnici. Docela dobrej asfalt, albánci jezdí dobře. Jako jihoameričani – pořád s rukou na klaxonu. Nestane se, že by tě předjíždělo auto a tys o něm nevěděl. Houkaj v nepřehledných zatáčkách, houkaj prostě furt. Po pár dnech už houkáme i my. 
Další fenomény jsou myčky. Chceš podnikat? Kup si vapku a hadici. Napiš na ceduli velkejma písmenama LAVAZH, sedni k silnici a čekej. Všude je spousta prachu a mercedes musí bejt čistej, takže prostě není možný, že by u tebe někdo nezastavil. Konkurence je velká, ale aut je taky dost.
Logarský průsmyk je místo, na který jsem se vážně těšil. Nebo spíš na silnici, která následuje po něm. Famozní sjezd po novém asfaltu. Silnice se ostře točí a odhaluje neskutečný pohledy na dlouhý pláže, kde nestojí jedinej hotel, camp, nic. Ráj na zemi. Bohužel, leje jak z konve a na namydleným asfaltu se žádný kouzla dělat nedaj. Tak snad příště. Projíždíme vesnicí Dhermi. Hlavní třída je uježděná hlína plná kaluží, za vesnicí čeká zase asfalt. Zkusíme se pořádně rozjet a za první zatáčkou nás čeká překvapení. Asfalt zmizel. Zbytek cesty se propadl o dvacet čísel a jsme na hlíně prokládaný mokrejma kamenama. Nikde jediná cedule, upozornění, nic. O sto metrů dál dva obří bagry lámou šutr. Zvednou lžíci abychom mohli projet. Naproti projíždí dva osobáky, řidiči úplně v klidu, asi je to tady normální.
Palermský záliv a ruská ponorková základna. No, nic moc. Díra ve skále, kterou vidíme z půl kilometru a žádnej velkej provoz. Vlastně vůbec žádnej. Ponorky tady nebydlí, nebo sou plachý. Naproti na poloostrově je turecká pevnost. Stojíme pod ní, když přichází maník v pruhovaným tričku a nabízí nám, že nás v ní nechá přespat. Mluví plynnou ruštinou, což tu je míň běžný, než jsme čekali. Není tam záchod ani voda a cesta vzhůru je pro mastodonty hodně komplikovaná. Takže jedeme dál.
Stěhujem se k chlapíkovi, kterej je esencí albánského pohostinství. Je neustále v pohybu, hýří úsměvy na všechny strany, všechna naše přání plní dřív, než je vyslovíme. Objednáváme si jídlo a pak se zájmem sledujem Robikuv boj. Rozhodl se přezout motorku až na místě a ten okamžik právě nastal. Jako správný vrestler Rob nakonec zvítězil, ale bylo to těsně na body.
Ráno pan domácí pro pobavení obecenstva předvede jízdu na mule a pak se loučíme.
Nebo to byl přerostlej osel. Těch je tu všude dost. Albánie není zemí orlů, ale oslů. Jsou vtipný, chytrý a hlučný. Když prší, najdete osla schovaného v autobusový zastávce. Když je vedro, něco žvejká a melancholicky hledí do dáli. Když jedete kolem, má zaručeně vystrčenej zadek do silnice. Prostě dělaj věci správně. Pokračujeme směrem do Sarande, silnice chvíli je a chvíli není. V jednom místě, kde není, je bahno uježděný jako led a Rosa s Markétou si na chvíli lehnou pěkně doprostřed. 
V Sarande opouštíme moře a stáčíme se do vnitrozemí. Směr Gjirokaster, rodiště nejslavnějšího albánského spisovatele, Ismaila Kadareho a taky jednoho z největších diktátorů, soudruha Envera Hodži. Gjirokastru se říká bílé město a vážně je to tak. Hlavně z výšky. Dělíme se na dvě půlky, jedna je u motorek, druhá vyráží nahoru k pevnosti. V pevnosti zůstaly jen těžký zbraně, děla a nefunkční tanky. Menší zbraně Albánci během převratu rozkradli. Na nádvoří stojí vrak amerického letadla. Prej ho sestřelili, ale poznat se to nedá, moc z něj nezbylo. Bylo to údajně roku 1957, takže jsou to možná jen rudý báchorky. Kamenné střechy historických domů v Gjirokasteru vypadají z hradeb opravdu úžasně. Cestou dolů nahlížíme do kaváren. je docela plno, všude samý chlapi. Vidět ženskou je vážně rarita. Kupujem suvenýry. Hrnky s Hodžou stokrát jinak nás nechavaj chladnými. Vezem si domu albánskou vlajku se Skandebergovou orlicí. Hodně nacionalistická záležitost. V Gjirokastru taky poprvé opravdu registrujeme píšťaly citadel s věncem tlampačů pod špicí. Když muezín zavolá, musej ho slyšet všichni. Z chování Albánců jsme měli pocit, že možná slyšej, ale do mešity dvakrát nespěchaj.
Z Gjirokastru pokračujem do Kelcyre a pak dál do Permeti. Tam někde má být horký sirný pramen, který smyje špínu a prohřeje kosti. V mapě je typickej gejzírek nakreslenej, ale cestička namalovaná není. Ve vesnici se ptáme. Tady zas byly jenom ženský, chlapi žádný. Chápem, že musíme zpátky a pak někam doprava. Přesně tak jedem. U brodu stavíme a Robik jede na průzkum. Vrací se s úsměvem na tváři. našel lidi a když se ptal na pramen, jen ukázali přes řeku. jedeme za ním a stavíme tábor. Přes nádherný kamenný mostek v plavkách a s ručníčkama míříme k jezírku. Je to menší, než jsme si mysleli, mělčí, než jsme si představovali a zdaleka ne tak horký, jak jsme si přáli. Ale teplý to je. Rácháme se a žvaníme. Na našem břehu u paty mostku je hospůdka. V ní dva chlapi, otec a syn, starej a ještě starší. Kromě nás žádný lidi a nevypadá to, že by se sem sjížděli pařit albánci ze širokého okolí. Přesto můžeme dostat Raki a dokonce něco k jídlu. Hospoda uprostřed ničeho, ale to nic je tak nádherný, že se jim vůbec nemůžete divit. 
Druhej den ráno jsme se rozhodli rozdělit. Cílem je Frasheri, vesnička pojmenovaná podle tří bratrů Frasheri, kteří byli koncem předminulého a začátkem minulého století hodně aktivní v boji za albánskou nezávislost. Terénní sekce pojede cestou přes hory, motorky s holkama po šotolině národním parkem. Cash bere na tandem moji Libušku, Honza se ujímá Hynkový Dáši. Spolu s Robem a Rybou jedem vyzkoušet albánský offroad. Sraz za tři hodiny ve Frasheri. Ahoooj. Vyjíždíme a po pár kilometrech cesta končí na dvoře kostela. Kluk na oslu nám ukazuje, že jsme blbě odbočili a cesta vede támhle po hřebeni, ukazuje přes údolí. Jasně, brnkačka, díky kamaráde. Upad jsem hned před kostelem, poprvé, ale rozhodně ne naposled. Dojíždím kluky na rozcestí a Robik zvedá motorku s načatym plexi. 20 minut to opravujem, což byla naprostá ztráta času. O pár kilometrů dál Robik vletí do hlubokého bahna, pokračuje letem plavmo přes řídítka a plexi bere s sebou. Z Afriky je rázem parádní naháč a plexi spolu s jedním zrcátkem se dál poveze přivázaný na batohu. Bahno, bahno, bahno. padáme, vstáváme, padáme. V ostrý zatáčce z kopce dolů nedokážu v bahně zatočit a přední kolo trefuje břeh. Vidle jdou na doraz, rána byla slyšet stovky metrů. Je to v hajzlu, bleskne mi hlavou, ale Berta vypadá v pořádku. Dochází nám voda a touhu vrátit se brzdí jen naděje, že za námi je peklo a vepředu už to musí bejt lepší. Nemusí. V jednom místě nám pomáhají místní. Za pomoc a účinkování ve filmu chtěli 200 leků. Dal jsem jim 400 a byli jsme všichni rádi. Když nás o pár kilometrů dál volným krokem předcházeli, vedouce na špagátě osla, zdravili jsme se jako staří známí. Pomoc jsme nechtěli, byli jsme smířeni s tím, že umřem přesně na tom místě, kde právě sedíme. Naštěstí jsme našli vodu, pramen vytékající ze skály a byla to asi živá voda. Pak už to začalo jít dobře, bahna ubývalo a na šotolině se nám vracela jistota. Do Frasheri jsme dorazili s drobným, sotva čtyřhodinovým zpožděním. Druhá polovina si prošla klášter a vydali se směrem na Berat, který měl být naší další zastávkou. Protože netušili kde jsme, čekali na nás v hospodě, rozhodnuti nás po příjezdu kamenovat. Když jsme se objevili, bylo jim jasné, že to nebude třeba. Z posledních sil jsme uzavřeli kruh a vrátili se zpátky k teplému prameni. Postavili jsme stany, dali si v hospůdce polévku a pak dlouho do noci rapovali u ohně. No fakt, nekecám, byl to rap. A pak že Rob nemá rap rád.
Ráno je zase hnusně a nás čeká dlouhej přejezd přes Leskovik, Erseke, Korce k Ohridskemu jezeru. Silnice jsou zase jen občas, nebo se projíždí přes staveniště. Rozbahněný podloží docela klouže, ale přesto jde cesta líp, než čekáme. Před Ohridskym jezerem se rozhodujem zajet do Makedonie. Původní plán projet se horama kolem Prespanskeho jezera beze vzhledm k blížící se tmě rychle za svý, tak míříme rovnou do města Ohrid. Na hranicích maj celníci puštěnej v televizi fotbal. Hrajou naši, takže nás neváhaj informovat. Na výjezdu z Albánie platíme 5 euro za motorku. Zřejmě to pálej od boku, nikde žádný ceníky. Přijíždíme do Ohridu a hledáme nocleh. Chcem spát v teple, protože potřebujem usušit stany a spacáky, i hadry na motorky. Nakonec zakotvíme v ubytovně, připomínající tesko baráky, v kterejch u nás bydlej ukrajinský dělníci. Nátahnem pokojeme šňůry a vyrážíme na prohlídku města. Ohrid byl po odchodu z Moravy působištěm Cyrila a Metoděje a na promenádě potkáváme jejich sochu. Prohlídka města se omezí na večeři v hospodě, jsme docela hotový. Ráno balíme a vyjížíme k hradu nad městem. Na nádvoří je pravoslavná kaple a Metodějův hrob, což bude zřejmě podvrh, prej má hrob i někde jinde. Robik zjišťuje, že nebrzdí a hledáme někoho, kdo by měl destičky na Afriku. V neděli dopoledne by to byl problém i v Praze, natož tady. Ale chlapi v půjčovně skůtru maj telefon na místního kouzelníka, kterej asi za hodinu doráží a bere Roba do dílny. Tam nejen opraví brzdy, ale velmi svérázným způsobem přidělá na svý místo i plexi, který Robik letem plavmo přes řídítka urval. Už se všichni těšíme zpátky do Albánie. 
I zaostalá Makedonie nám ve srovnání s ní připadá pekelně civilizovaná a hrozně nám schází bezprostřednost lidí a všudypřítomné bunkry. Přejíždíme hranice. Je vedro, ale obtloustej týpec si v kanclu ještě topí. Naklonit se do jeho okýnka je stejný je vstoupit do výběhu krokodýlů, kde leží tejden stará zdechlina. Tentokrát platíme při vstupu, proč, to nikdo neví. Míříme k jezeru na albánské straně, chcem ochutnat jedinečného ohridského pstruha. Vjíždíme do vesnice Lin, cesta jen ujetá hlína, splašky tečou dolů k vodě. Ruiny domů, na návsi veliká hospoda a hromada dětí, mastících fotbal. Okamžitě jsme středem pozornosti. Berem místa na terase nad jezerem a kocháme se. Cash se na návsi přidal k partě dětí a hraje focus jak o život. Děcka se odmítaj fotit, když chceš vyblejsknout nějaký malý, starší ho schovaj, nebo otočí. Myslím si, že je to kvůli obchodu z dětma, takže nenaléháme. V půli mače už jsou ale v pohodě – kdo hraje fotbal musí bejt dobrej člověk, obzvášť, když vypadá jako našinec. Objednáváme pstruhy. Pán říká, že má jen korany. To je ono, ryba která se nikde jinde nevyskytuje a je chráněná. To ale Albánce nezajímá, koneckonců, něco jíst musí. Je to blbý, ale jdeme do toho. To co po půlhodině přinesou, je neskutečný. Každej má na talíři asi pět ryb všech velikostí. Máme docela výčitky, ale ryby jsou vážně skvělý, jedny z nejlepších, co jsem kdy jedl. Najíme se a vyrážíme dál. 
Asfaltka do města Librazhd, tam odbočujeme a míříme směrem na Peshkopi. Tenhle úsek byl jedním z nejkrásnějších. Náhorní planina, z které vyrůstají neskutečné balvany a mezi nimi se vine cesta. Občas nějaké domy, tu a tam zvířata. Tady se zastavil čas. Občas zastavujem i my s Libuškou a nevěřícně zíráme na tu nádheru. Tudy projížděl kočár v Kadareho knize, tady to musí být. Dojíždíme na rozcestí s hospodou, za níž se tyčí špice citadely. Domů je tu asi pět, je zvláštní, že stojí i tady. Okamžitě se objevují domorodci, přátelští jako vždycky. Spíš pro formu se jich ptáme na cestu, není moc možností jak odtud pokračovat. Asfalt? ptá se někdo. Chlapík se začne smát a ukazuje zpátky. Jeďte do Tirany, tam je asfalt. Ha ha, smějem se i my. Koneckonců, kdo stojí o nějakej asfalt. Jedem dál, cesta nás vede neskutečnou krajinou, na kopcích kolem se pasou stáda ovcí. Zastavujem u jednoho a jdem se kamarádit s psama, co ho hlídaj. K psům maj Albánci podle mě daleko lepší vztah, než rumuni. Jsou tady veliký hafani, který maj hlídat ovce, ale k lidem jsou docela kamarádští. Nikde žádný opuštěný nešťastný pesani, kterých bylo v Rumunsku všude plno. Stejská se nám po třech obludách, co jsme nechali doma, tak si občas prostě musíme nějakýho raťafáka pohladit.
Začínáme hledat nocleh, když má Honza defekt. Blbej čas, blbý místo, jak už to bejvá. Měníme kolo a holky vyrážej pěšky na obhlídku. Pes co je zahnal zpátky, byl větší než všichni předtim a taky byl výjimka z pravidla, že všichni psi jsou tu kámoši. Rob a Rybou našli o kus vepředu vesnici, kde všichni vypadaj jak příbuzný a snaží se je ohromit informací, že v Albánii jsou i větší vesnice, než ta jejich. Např. Tirana. Honza má hotovo, ale jet už se dál nedá. Stavíme stany ve vojtěšce u silnice a chystáme se ráno vypadnout brzy, než nás najde majitel políčka.
V 7 ráno už jsme na cestě. Sjezd z náhorní plošiny je docela ostrej, ale všichni přežívaj bez úhony. Na přehledný křižovatce hlavní polní cesty s dvěma vedlejšíma polníma cestama stavíme a čekáme na ostatní. Cash při zastavení přehlídne výmol pod nohou a padající motorku už nedokáže udržet. Rána, zadní blinkr se rozletí na kousíčky. Což je blbý špatný jen do chvíle, než zjistíme, že pádem ulomil spojkovou páčku. To je v prdeli, protože náhradní samo nemá. Z kopce po vedlejší polní cestě přicházejí dva kluci, tak 12 a 10 let. Všechny obejdou a zdraví se s námi podáním ruky. Kde se tu vzali nevím, ale přišli jak zjevení. Roztlačujem Cashe a vyrážíme hledat pomoc. Hliník se tu nevaří, vysvětluje nám chlapík v pneuservisu. Dáváme snídani v motorestu, policajti nás nenechají parkovat u silnice, prej to je ta hlavní nejhlavnější a bránili bysme provozu. Že po ní neustále chodí desítky lidí všemi směry je asi normálka. Cash s Robem a Rybou jedou hledat pomoc do Peshkopi. Tam se cashe ujímá místní pan Wolf, co řeší problémy. Dovede ho k týpkovi co je místní všeuměl a na skládce šrotu má čirou náhoudou zapíchlou starou Yamahu. S jednou páčkou, hádejte jakou. Jasně spojková páčka padne na Yamahu jak ulitá, chlapík dostane pár peněz a s úsměve, si užívá potlesk na otevřený scéně. Ptáme se maníků, co se srotili kolem, kudy nejlíp dál do Kukes. Je kratší cesta, plná kamenů a bláta. A delší cesta, plná bláta a kamenů. Berem tu kratší. Nakonec není tak špatná. 
Sjíždíme do Kukes. Tady po nás poprvý děti házej kameny. Možná jen pro prdel, nikoho netrefili. Kukes je ošklivý město, ošklivý dokonce i na albánský poměry. Města tu jsou vážně špatný. Rozbitý cesty, špinavý šedivý, rozbitý domy. Stavíme u baru, kafe je naopak vynikající všude. Stavíme na hlavní ulici a nakupujem chleba, vodu a pivo na večer. Pivo je docela dobrý. Sotva zastavíme, je kolem hromada lidí. Sahají na motorky, vyptávají se. Kolik to jede a kolik to stojí, dvě nejčastější otázky. Potkávám chlapa, co sedí před hernou a cpe se brambůrkama z pytlíku. Pojď si sednout, povídá anglicky a nabízí chips. Dělal v Manchestru a vrátil se domů k rodině. Ve městě chcíp pes. Fabriky zkrachovaly a chlapi jsou bez práce. Co děláte, ptám se. Čekáme. Na co čekají už jsem se radši neptal. Jde se mnou zpátky k mašinám. Líba dopije vodu a rozhlíží se, kam by dala láhev. Koše nikde nejsou. ‚Angličan‘ jí bere láhev a hází ji na zem. Tady jsi v Albánii, tady to děláme takhle. No jo, viděli jsme to celou cestu. Tak nádherná země a tak zasviněná. Řeky plný hadrů a flašek. Ulice plný flašek a plechovek. Jestli s tím nezačnou něco dělat, budou mít brzy velkej problém. Ale tyhle lidi maj svejch velkejch problémů dost a nějaká láhev mezi ně rozhodně nepatří. Loučíme se a vyrážíme hledat nocleh. Opět zafungoval neomylnej Robikuv čich a stavíme stany na krásnym místě nad jezerem, mezi plazivýma borovicema je paseka přesně pro nás. Rozděláme oheň a Vrba jede k silnici naproti Aldovi, kterej nás dojel solo jízdou napříč balkánem. 
Ráno míříme směrem k Fierze, odkud chceme pokračovat trajektem přes jezero Komani. Ještě předtím ale chceme navštívit Valbone, vesnici ve výšce 2500 m uprostřed Albánských Alp. Cestu k ní nám opět zpříjemňujou cestáři. Albánci maj podivnej zvyk, vlastně dva. Za prvý: když rozmrdaj silnici, ani je nenapadne dát dopředu ceduli, že silnice je rozmrdaná. Spolehaj na to, že to řidiči poznaj sami. Což je samozřejmě pravda. A druhej zvyk. Když opravujou 10 km silnic, rozdělej se na čtyři party a každá z nich si klofe svůj úsek bez ohledu na ty druhý. Takže vjedeš na silnici a ta je uježděný bahno. Pak se zaraduješ, když to skončí, abys za další zatáčkou vjel do půlmetrový vrstvy navezenýho šutru. Do toho stroje, lidi, a auta šéfů stavby parkující tak debilně, jak jen to je možný. Když jsi v Albánii pár dní, už se tomu směješ. Pokud si ovšem nelehneš, jako jsme si s Libuškou v jedný padesátimetrový závěji z kamenů lehli my. Přejedš těch nesmyslnejch deset kilometrů a dostaneš se nádhernou cestu, která je mnohme lepší, než půlka toho, co jsme jeli doteď. Proč do prdele ničej zrovna tuhle super cestu, řikám si, zatímco projížíme překrásný údolí, přejížíme fantastický kamenný mosty a valíme oči na zasněžený štíty kilometr nad námi. A najednou na celý tohle údolí začne na plný kule hrát Marvin Gaye. 
Velkej dřevěnej srub, hospoda ne na mýtince, ale na úpatí hor. Nikde nikdo a najednou parta tří kluků, co si tu postavili pub a čekaj, až dorazí turisti. No Valbone prej byla za rohem, ale nedojeli jsme tam. Sedli jsme ke stolu pod strom, zírali na kozy, ovce a krávy co se tam pásly kolem, chladili nohy (někteří šílenci i celý těla) v horský říčce, co je tak studená, že ti zkroutí palce a žasli. Bylo to nádherný, neuvěřitelný, šílený. Takhle vypadá ráj. Najíme se a vyrážíme zpátky do Fierze, odkud nám ráno v šest(!!!) vyplouvá trajekt. Je dobrý bejt na místě dřív, povídá chlapík, co ma bárek přímo u přístavu. Abychom nezaspali, rozbijem tábor přímo u něj na terase. 
Budíme se v pět a k trajektu se táhne dlouhá kolona aut. Začali najíždět už ve dvě ráno, řikaj ti, co maj lehčí spaní. Jak se tam tohle všechno narve řikám si a už se cpeme dopředu. Narvalo. Nadávky, řev a klení chlapů z trajektu pomohlo srovnat na loď neskutečný množství aut. Co na tom, že někteří musí stát na spuštěný nájezdový plošině, jsou na to asi zvyklí. Takže chlapík, jehož Jeep trčí zadkem nad vodu je mnohem klidnější než Vrba, jehož Afrika se natřásá na druhém konci. Jdem do lodního baru. Albánskej pop duní prosklenou kabinou, u stolu vedle nás parta chlapíků divoce mastí domino. Dáváme snídani a vystupujem na palubu. Cesta po jezeře Komani je prej jednou z nejkrásnějších vodních cest. Věřím tomu. Kolem dokola ostrý špice hor, každá zákruta otevře novej pohled, ještě úžasnější než ten předtím. Stojíme na palubě a zpíváme na plný kule všechny písničky, který nás napadnou a z kterých dáme dohromady alespoň refrén. Přišlo to samo, nedalo se jinak. Uprostřed tý neskutečný krásy parta českejch motorkářů huláká jako na lesy. Albánci na nás zírají a usmívají se. Prostě paráda, až do chvíle, než přichází Rob a říká, že dál s námi nejede a vrací se domů. Sám. Nálada padá, ale Robik si to nedá vymluvit. Cesty chlapů jsou nevyzpytetelný a ta Robova míří domů. Trajekt končí v přístavu Komani, odkud se tunelem vystřílenym skrz horu dostáváme na její druhou stranu. Bylo to jak cesta do pekla. Smrad z aut před námi, žádný světlo a špice skal trčící dovnitř. 
Přijíždíme do Skhoderu, tentokrát z druhé strany. Dáváme kafe v hospůdce a loučíme se s Robem. On míří směr Dubrovník, my se chystáme do Thet. Vesnice v horském údolí, které podle fotek nemohla být skutečná. Rozhodujeme pro bezpečnější ze dvou cest, což odmítá Alda. Jede sám, tak si chce dát tu druhou ostřejší. Ok, sraz nahoře. Kus cesty je krásný asfalt. Ten končí asi 20 km před Thet, v místě, kde se cesta začíná prudce zvedat. Na zhruba 10 km vystoupáme do sedla ve výšce 1600 metrů nad mořem. Ostrý zatáčky na cestě plný kamenů, šotolina jen občas za odměnu. Když zařadím dvojku, mohla by Libuška za mnou vyvěsit prapor. Zastavíme asi ve dvou třetinách cesty a díváme se kolem. Nikdy jsem nic tak krásnýho neviděl. Jsem šťastnej. Jsem dojatej. Čekáme na ostatní a společně pokračujem vzhůru. Vjezd do sedla byl jako pohádka. Vyjedu ze zatáčky, před námi cesta mezi skalami a za nima vrcholy hor pod sněhem. Mezi námi propast. Zastavujeme znovu a zíráme. Pak cesta po skalní římse, a začínáme sjíždět dolů. Pomalu, hodně pomalu. 
A najednou jsme tam. Otevírá se před námi údolí a to co vidíme nemá obdoby. Domky rozesetý podél potoka, kostelík pod obrovskym stromem a kolem dokola neskutečný hory, přes který jsme se sem dostali. Ubytováváme se v penzionu u rodiny s třemi dětmi. No ony ty děti jsou čtyři, ale druhej kluk, co mu je asi deset, prej zůstal přes noc s ovcema v horách. 200 ovcí a sám takhle malej kluk?? Ne sám, má tam dva psy, a on to tak má rád. Dvě holky jsou v teenagerskym věku a malej Francesko by měl chodit do první třídy. Měl by. Školu tu maj a docela pěknou, červenou, ale učitel není. Přes zimu prej všechno zapadne sněhem a víc než dva měsíce se sem nedá nijak dostat. Jdu se na školu podívat a potkávám asi desetiletýho kluka na kole. Do školy prej chodí. Kam? No do Skhoderu. Jezdí každej den dodávkou, co tam funguje jako autobus. Ráno tam, večer zpátky. Tou samou cestou, co jsme přijeli my, a cesta nám trvala skoro dvě hodiny. 40 km. Za informaci si řekne pět euro. Dostane dvě a vypadá spokojeně. 
Vracím se do penzionu. Druhá cesta je horší, tvrdí Alda, kterej to zkusil a pak nás dojel tou naší. Bavíme se dětmi, které na rozdíl od rodičů umí docela dobře anglicky. Kde ses to naučila. ptá se Dáša. Z knížek a z televize. Sama. Koukáme jako blázni.
Ráno se jdeme podívat po vesnici. Prý tu žije 600 lidí, ale kde? Domů je vidět jenom pár. Odchytávaj nás místní kluci. Za pár euro nám ukážou zdejší kulu – věž, v který se okrývali chlapi před krevní mstou. Bylo to opravdu hrozný a jestli chcete vědět víc, přečtěte si Kadareho Krvavý duben, stojí to za to. Tenhle kout Albánie je opravdu překrásnej a když přidáme úžasné lidi, u kterých jsme bydleli, je jasné, že odjíždět se bude opravdu těžko. Což se potvrdilo. Loučili jsme se jako se loučí staří známí a jsem rozhodnutej se sem vrátit. Přejížíme vratkej most a začínáme stoupat. Ohlížíme se, snažíme se odnést si co nejvíc z toho magickýho místa, který nám učarovalo. Přejíždíme sedlo a cesta zpátky si v ničem nezadá s cestou sem. Motorka poskakuje po kamenech, ale občas mám čas zvednou hlavu a sledovat hory kolem. Sjíždíme do vesnice na úpatí a začíná pršet. Zastavujeme v miniaturní hospůdce a dáváme kafe. Je jasný, že tohle už nemůže nic překonat. Naše cesta končí a já říkám ostatním, jak skvělý bylo s nima tuhle cestu absolvovat. Míříme na hranice a přes Černou Horu, Bosnu, Chorvatsko a Rakousko se vracíme domů. Leje celé dva dny. 
Objeli jsme Albánii kolem dokola. To, co jsme cestou viděli, bylo silnější, než všechny moje představy. Objevil jsem zemi, která mě okouzlila. Jeďte se na ni podívat, protože cokoli budete číst, nedokáže ani v nejmenším opsat krásu, kterou uvidíte.
František.