Roadodendron.cz

iranman 2009 I. díl

Irán. Země, o který se hodně mluvi, ale málo ví. Vsichni vědí jak je nebezpečná, a když řeknete matce, že tam máte namířeno, je na zhroucení. Ale jaká je ve skutečnosti, řikal jsem si, když jsem plánoval cestu na letošní rok. Nakoupil jsem mapy a knihy a začal shánět informace. Ta země má fascinující historii a smutnou současnost. Ale kdo tam byl, chce se vracet. Takže to v podstatě bylo rychlé, impulzivní rozhodnutí. Letos jedem do Íránu.

Ale jak? Ve stejné době Ode z CK Rajbas začal plánovat cestu do Íránu, jakýsi průzkum terénu. Koupil Toyotu Land Cruiser a vozík pro 8 motorek a my se rozhodli se s ním spojit. Což se později ukázalo jako chyba, ale po zdařilých Himalayích to nikdo z nás netušil.
Do Íránu se nas nakonec sešlo sedm motorek z party Roadodendronu, se čtyřmi drahými polovičkami na tandemu. Honza s Afrikou Twin, Vrba supportován Klárou taky na Africe, Hynek s Dášou na KTM 990 Adventure, Vašek s KTM 950 Adventure, Ryba na BMW GS 1100, Rosa s Markétou v sedle BMW GS 1150 a já s Libuškou na BMW GS 1200. Osmá motorka byl Odeho Dakar. Kromě toho ještě v doprovodné Toyotě seděla Klára a Myši, dvě baby, který si tenhle výlet nechtěly nechat ujít. Týden před odjezdem si Ryba ustlal cestou do práce a jeho koleno, připomínající velikostí i tvarem konev na mlíko, mu znemožňilo účast. Nikoho dalšího už jsme nesehnali, takže nás bylo sedm motorek, sedm statečných Íranmanů.









Dostat se do Íránu není zas tak těžký. Potřebujete vízum. Dostat ho trvá asi čtrnáct dní a dostali jsme ho bez problémů všichni. Součástí žádosti je kromě jména otce (matka nikoho nezajímá) i dotaz na místo, kterým chcete do Íránu vjet. Původní plán byl takový, že Ode s řidičem Toyoty Honzou dovezou motorky do Teheránu na vleku a my přiletíme za nima. Po shánění informací začalo být zřejmý, že by to mohl být problém. Ke každé motorce jsme měli karnet, plnou moc pro Odeho a techničák se zelenou kartou, ale stejně nikdo nebyl schopen zaručit, že se opravdu podaří přejet hranice Íránu s motocykly na vozíku. Další problém bylo pojištění vozíku. Pojištění do Íránu nám žádná pojišťovna nechtěla zařídit, nakonec se ukázalo, že je problém i pojištění pro Turecko. Takže jsme vozík pojistili na cestu k Tureckým hranicím a dál se děj vůle Alláhova.
Upravili jsme tedy plánovanou trasu a rozhodli se letět do tureckého Vanu, odkud je na íranské hranice 250 km. Ode s mašinama bude čekat tam. Pojedem na motorkách, Toyota s dvěma holkama na palubě nás bude supportovat.
Z toho důvodu jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit vstupní přechod do Íránu. Na íránské ambasádě nám sdělili, že už se máme konečně rozhodnout, kudy vlastně chceme jet, že jim přiděláváme práci. V Íránu prý navíc vše funguje na dobré slovo, takže máme říct na přechodu, že jsme domluveni s konzulem v Praze. A jestli se bojíme, ať sedíme doma. No trochu jsme se báli, jak budeme úředníkovi mluvícímu farsí vysvětlovat, že konzul v Praze je náš kámoš a vzkazuje mu, aby nedělal Zagorku a pustil nás dál, ale jiná možnost stejně nebyla.
Cesta byla původně naplánovaná na 3 týdny, nakonec jsme se dohodli na 14 dnech a dohadování to nebylo lehký. Írán je obrovská země a míst, který jsme rozhodně chtěli vidět, bylo fakt moc. Navíc jsem nebyl schopen říct dopředu, kolik kilometrů denně je reálný ujet. Takže jsem udělal nástřel trasy a řekli jsme si, že se ho pokusíme držet. Což by nakonec klaplo, kdyby….
V sobotu 18.4. jsme se sjeli u Odeho v Lelekovicích a naložili motorky na vlek. Sedm motorek bylo tak akorát, osm už by byl docela ořech. V neděli Ode vyrazil směr Turecko a my se začli modlit. První dva dny k bohu, potom k Alláhovi. Asi jsme se modlili málo, protože přišla zpráva od Odeho, že je na tureckých hranicích a nechtěj ho pustit dál. Nějak si nezjistil, jak to na hranicích chodí a teď po něm chtěli kauci
10 000 Euro za vozík s motorkama, kterou mu vrátěj, až opustí Turecko. Hotově, pochopitelně. Chvíli to vypadalo, že je po výletě. Pak to vypadalo, že budem muset letět do Istambulu, pak tágem na hranice, osedlat motorky a přejet celý Turecko a hranice po ose. Tím by se ale planovaných 14 dní ježdění po Íránu smrsklo na půlku a to už fakt nestojí za to. Taky to vypadalo, že se projedem po Turecku a pojedem domů. Prostě vypadalo to blbě. Nakonec Ode vybral prachy v bance a po dvoudennim zdržení vyrazil dál směr Van. Huráá, oddechli jsme si a začali se zase těšit.
Pár dní před odletem proběhla médii zpráva, že Izrael je připraven bombardovat íránská jaderná zařízení. Plus na CNN seznam míst. Polovina z nich se kryje s městy, která mám v itineráři. Přesvědčuju váhající členy party, že tuhle rétoriku používá Izrael už pár let a neni jedinej důvod, proč by svý hrozby měl uskutečnit právě teď. Stejně mluví i kontakty na ambasádě v Izraeli a na ministerstvu zahraničí. Takže ok, děláme jakoby nic, a kdyby něco, aspoň budem v televizi. V pátek 24.4. se scházíme na letišti v Praze se zbytkem party, loučíme se a Turkish Airlines nás odnášej do Istambulu. Tam máme noc a pak pokračujem vnitrostátnim letem dál do Vanu. V Istambulu dáváme věci do uschovny a vyrážíme do města. Návštěva Modré mešity je skutečný zážitek. Obrovský prostor. Všude koberce. Boty necháš u vchodu, holky šátky na hlavu a vstupujeme do Alláhova domu. Jo, venku je 9 stupňů, takže s teplem, na který jsme se těšili, to vůbec neni tak žhavý. Uvnitř mešity je příjemně, pár lidí posedává na zemi a baví se, někteří se modlí směrem k Mecce. Sedáme si na zem v místech vyhrazených nevěřícím psům a postupně podléháme uvolněné atmosféře. Poleháváme a za chvíli už ležíme na zádech a obdivujem překrásnou výzdobu nad hlavami. Ale bacha, až tak svobodný to tu neni. Objevuje se chlapík, tváří se rozčileně a ptá se, co nám je, že se tam tak válíme. Způsobně si sedáme a když v devět začne muezín svolávat věřící k modlitbě, způsobně vyklízíme prostor.









Večeříme v hospůdce u staršího chlapíka, který neustále opakuje Very good my friend a objímá se s námi. Všechno je very good, jeho jídlo nevyjímaje. Když platíme a odcházíme, stojí před hospodou a s každým zvlášť se loučí: thank you very good!!
Zbývaj ještě dvě hodiny, než přijede mikrobus, který nás odveze zpět na letiště, tak vyrážíme do čajovny na sklenku čaje a vodní dýmku. Čas při bánění příjemně ubíhá a za chvíli už padáme k místu srazu. Spíme na lavicích na letišti, noc nám zpříjemňuje uklízeč, kterej meje podlahu elektrickym samohybem. Podle času, kterej tomu věnoval soudim, že se ráno přijde půlka Istambulu z tý podlahy najíst.
V sedm ráno startujem do Vanu. Dvě hodinky lehkýho natřásání, jeden sendvič a už máme pod sebou obrovskou plochu Vanskýho jezera. Všechny nás překvapila jeho velikost, je vážně obrovský. Klidne bych věřil, že tam fakt žije tzv. Vanská příšera, kterou tam viděli někdy kolem roku 95. Pak už nikdy, asi jí jedno nakouknutí do toho bordelu kolem úplně stačilo.









Vylejzáme před letiště, Ode tam není. Bude za dvě hodiny, zdržel se na cestě. Přijíždí, všechny mašiny na svých místech, zasraný jako prase, ale celý. Sundaváme motorky, balíme na ně věci, přidáváme ty, co byly naložený v autě. Můžem vyrazit, ale Venca nemůže najít helmu. Byla v tašce s brejlema a rukavicema. Taška neni. Venca neztrácí nervy a půjčuje si helmu od Myši, která si ji vzala s sebou, že by se občas ráda svezla na motorce. Je asi o jedno až dvě čísla měnší, ale narve se do ní. Při sundavání si natrhne uši, ale je to tvrdej chachar. Tankujem a vyrážíme na hranice. Cesta na hranice je fakt úchvatná.









Není úplně teplo a když přejíždíme horský sedlo ve výšce 2 730 m.n.m., je nám docela kosa. Na stráních kolem leží sníh, dosahuje až těsně k silnici. Na turecký hranici magor, co si řiká doktor Albert, zná všechny motorky a tvrdí, že nejlepší ze všech je GS 1200 Adventure. Když ho nikdo z nás nemá, je po chvíli ochoten připustit, že nejlepší je moje dvanáctka. To bylo ale naposled, co nám udělal radost. Anglicky neumí, zato rusky. Ode chce zpátky kauci, kterou složil při vjezdu do Turecka. Je večer, neni šéf, nejsou prachy. Vam náda podaždať do zavtra továryšči, zavrta budut děngy. Spát prej můžem na celnici, je to domluvený. Chlapi v kukaních na celnici trochu čuměj, když se tam nasune třináct lidí s karimatkama a spacákama a v čekárně začnou chystat bivak. Spíme jak se dá – na lavicích, na zemi. K dispozici dvě umyvadla a tři turecký záchody. Je to prdel, komu se poštěstí chrápat přímo v baráku celnice? Oknem koukáme na íránskou stranu.









Z kopce přísně, ale laskavě shlížejí naši budoucí každodenní průvodci – otcové islámské revoluce Chomejní a Chamenejí. Ráno nás budí lidi, co na nás přes prosklenou přepážku čuměj jako na opice v ZOO. Aby ne. Polonahý bílý chlapi a ženský se válej po zemi, to v Íránu neuvidíš ani v televizi. Vstáváme a vyhlížíme šéfa. Boss jesť, dengy nět. Je přeci neděle a oni musej vybrat prachy z banky. Ta bude otevřená až zítra. Nasraný jdem na snídani ke klukum, co maj malou hospůdku přímo před přechodem, to ještě netušíme, že jejich pizza, jakkoli docela dobrá, nám poleze i ušima. Nechceme zbytečně trčet na hranici, takže se domlouvám s celníkama, že nás pustěj zpátky a vyrážíme horama směrem k irácký hranici.









Všude vojenský kontroly. Bouřej se Kurdové a je třeba bejt ve střehu. Palposty obložený pískem do vejšky dospělýho chlapa, někde obrněný transportéry, někde jen kulomety. Všichni chlapi maj na ramenou karabiny, samopaly, nebo ostřelovací pušky. Kontrolujou nás co deset kilometrů, prej je to pro naši bezpečnost. Krajina je pořád stejně úchvatná. Zasněžený vrcholy hor prudce padaj do rozlehlých údolí, kde se pasoucí koně a krávy místy brodí po kolena průzračnou vodou. Všude plno velikejch, krásnejch psů. Občas se za námi některej rozběhne, ale většinou si nás nevšímaj. Poslední vesnice je asi deset kilometrů od hranic s Irákem, dál už nám jet nedoporučujou. Jestli je krajina krásná, městečko je pravej opak. Přesto nám jeden místňák tvrdí, je jeho městečko je bjůtyfůl. Když se chlap stojící vedle při pohledu na rozvaliny domů a odpadky kam oko dohlídne pochybovačně zasměje, opraví se, že people ár bjůtyfůl.









Ok, jedem na náves a hledáme hospodu. Jedna tu je. Zastavujem a okamžitě je kolem půlka města. Odkud jste, co tu děláte, jak se jmenujete, znáte Baroše?? Fanděj tu Besiktasi, takze toho floutka nemaj rádi, ostatně my taky ne. Nejsou tu skoro žádný ženský, neklamný znamení, že jsme v islámský zemi. Necháváme věci na motorkách a jdem jíst. Trvá to dlouho, tolik lidí majitel v hospodě ještě nikdy neměl, ale jídlo je skvělý. Přichází chlapík s foťákem na krku a představuje se je jako Press. Neumí ani slovo anglicky, ale chtěl by udělat rozhovor. Vybere si Vrbu a ten mu všechno řekne. Anglicky. Nakonec si nás vyfotí, ještě obrázek s majitelem hospůdky a nashledanou. Co asi tak napsal, se nikdy nedozvime. Vracíme ze zpátky do bivaku na celnici. Je po sedmý večer a pal posty pořád stojí. Vojáci ovšem nikde. Možná si to na noc s Kurdama vyměněj, nebo se dohodli, že se bojuje jen ve dne, každopádně projíždíme volně zpět na hranici. Kluci v hospodě na přechodu z nás maj obrovskou radost, my už zas tak rádi nejsme.
Ráno vyráží Ode do města do banky pro peníze. Těšíme se, že už konečně vtrhneme do Íránu, ale bohužel. Vracejí se s prázdnou. Prý se zasekla bankovní úřednice a nechce peníze vydat. Proč nechápeme, ale víme jistě, že už tu nehodláme zůstat. Nasraný na Odeho přesvědčujem celníky (což je těžký, protože anglicky nikdo nemluví a každou blbost jich musí řešit aspoň pět), aby pustili dál aspoň motorky, že Ode a auto s přívěsem zůstanou a budou čekat na prachy. Nakonec se do toho vloží sympatickej týpek z protidrogovýho a během hodiny je všechno zařízený. Neuvěřitelný.









Sedáme na motorky a stojíme před těžkou železnou bránou, nad kterou je velikej nápis Islámská republika Írán. Pět psů a dva chlapi se samopalama ruské výroby. Brána se otevírá a jsme tam. Psi chtěj hladit, chlapíci hladěj pažby kalašnikovů. Jdeme do celnice. Chlapík, kterej nás odbavuje mluví velice slušnou angličtinou, během chvíle je všechno vyřízený. Zatímco čekáme, sledujem celnici. Obrovská hala, nezbytné portréty vůdců, jednotlivé kanceláře odděleny od sebe cca 2 metry vysokou prosklenou stěnou. Dva celníci přes jednu z takových stěn mastí badminton. Strávíme na celnici asi 20 minut a celou tu dobu nepřestali. Asi mistrovskej zápas. Holky šly pěšky vnitřkem celnice, čekají už na nás venku. Ukecáváme jednoho turka, co míří Fiatem Doblo do vnitrozemí, jestli by mohl naložit naše dvě baby, co měly jet Toyotou. Vypadá v pohodě, vyráží jako první a my za ním. Hledáme hotel Reza ve městě Orumyeh, ležícího na břehu stejnojmennýho jezera. Chlapík s autem nás dovede až k hotelu, cestou ještě zastaví v krámku u silnice a koupí holkám pytlík bonbonů. Před hotelem se loučí a odmítá peníze. Poprvé, ale zdaleka ne naposled nás překvapí nezištnost místních lidí. Šéf hotelu mluví anglicky. Sjíždíme s motorkama do podzemního parkingu, kterej vypadá spíš jak krypta, kde si dávaj sraz všichni zombíci z města, ubytujem se a jdem spát. No původně jsme chtěli vyrazit do města, ale poprvé jsme zažili, jak vypadá večer v Íránu. Ve 22.00 všechno skončí. Zavřou krámy, restaurace, město zhasne a lidi zmizí z ulic. Kdo chce jíst po desátý večer, má buď smůlu, nebo při troše štěstí objeví zapadlej otevřenej fast food. Jdem spát a ráno čekáme na zprávy od Odeho. Chtěli jsme na něj počkat, posadit do Toyoty Myši a Kláru a vyrazit směr Hamadan. Zprávy od Odeho jsou ale blbý. Peníze nejsou, dál ho nepustěj. Jedná s konzulátem, kdy se dostane do Íránu ale neví. Kurva. Hledáme banku, abysme vyměnili peníze. Banky jsou, dolary neměněj. V první bance ochotnej pán, co nám může nabídnout čaj, ale peníze ne. Je strašně ochotnej, neustále někam volá a nakonec nám dává adresu jiný banky, kde prej dolary vymění. K holkám si mezitím přisedla zaměstnankyně banky, mimochodem jediná ženská, kterou jsme za celou cestu viděli pracovat. Jinak jsou všude chlapi. Servírky, prodavačky…jenom samý chlapi. Ptá se holek, jestli jsou muslimky, i když odpověď zná předem. Holky jsou oblečený tak, aby vyhověly dress kódu, ale k eleganci místních žen jim přeci jen něco schází.









Míříme do banky, co nám doporučil čajovej úředník. Peníze zatím nemaj, ale když přijedem za dvě hodiny, vyberou všechny prachy co maj v centrálním sejfu a daj nám je. Zkusíme peníze vyměnit jinde. Majitel hotelu nám dává tip na směnárnu. Nemám vůbec ponětí o cenách, co nás čekaj, tak beru 800 dolarů a jdu je vyměnit. Za 800 dolarů jsem dostal 8 miliónů riálů. Ve velkých bankovách, papírek na kterym je napsáno 500 000 jsem ještě v ruce neměl. Íránci počítaj ve dvojích cenách. Ta normální je běžná hodnota. Koupíte něco a zaplatíte 20 000 riálů, nebo jak říkaj oni, 20 000 Chomejní. Starej pán totiž upřímně hledí téměř z každý bankovky. Můžete ovšem za to samý zaplatit 2 000 tomanů. Prostě se škrtne nula, aby se to dalo aspoň trochu snáz počítat. Nikdy se nám nestalo, že by tenhle systém někdo pokusil zneužít, vždy důsledně řeknou, v čem vám účtujou.
Vracíme se do hotelu a rozhodujem se nečekat na Odeho, naložit holky na dvě volný místa na mašinách a pokračovat dál. Myši si bere zpět svou helmu, Vencu a Kláru bere anglicky mluvící majitel hotelu do blízkýho motoshopu, aby si koupili helmy. Za hodinu se vracejí, oba maj o číslo větší helmu jistě legendární íránské značky KCPCO. Jsou to fakt divný škopky, ale nic lepšího se tu koupit nedá. Honza bere za sebe Myši a přibaluje na motorku její věci, Za Vencu si sedá Klára a kurtuje na plotnu svuj kletr. Vyrážíme, konečně opravdu vyrážíme na íránskou misi. Šest motorek, každá plně obsazená a když říkám plně, myslím fakt plně.
Vyrážíme z města směr Hamadan. Našich šest mastodontů budí pozornost, kamkoli se pohneme. Už to, že se kdekoli objeví dvanáct lidí ze západu je samo o sobě dost. Když ještě navíc přijeli na motorkách, který maj v průměru 5x větší objem, než všechno, co tu jezdí po dvou kolech, je to fakt událost. Takže jakmile nasednem, vyrojí se místní borci na strojích o max objemu 200 ccm a náš rozjezd berou jako výzvu k závodu. Jezděj fakt šíleně. Dva, nezřídka tři maníci na stroji velikosti Simsona nás předjíždí prava zleva, fotí a natáčí na mobily, zvedají mašinky na zadní a do toho povykují odkud že jsme. Je to vlastně docela zábavný. Navíc když zabloudíme, stačí za jízdy oslovit borce zubícího se na stroji vedle a zařvat město, kam potřebujem zamířit. Většinou následuje stejný scénář. Chlapík vyrazí vpřed a zavelí, abychom ho následovali. My se srovnáme za něj a on nás vede z města ven. Nezřídka si lehce zajíždí, aby stihl zatroubit na kámoše, který maj krámky při cestě a pochlubit se půlce města, jakou sestavu vede za sebou. Na konci města si podáme ruce, on se vrací zpátky a my pokračujem dál, lehce v šoku nad ochotou místních lidí. Jedeme kolem jezera Orumyieh, kde podle průvodce žije jen jeden druh červa, kterej dokáže přežít pekelně slanou vodu. A na toho červa si dělaj zálusk plameňáci, kterých tu bývaj hejna. Nevidíme žádný plameňáky, ale dokonce ani vodu. Jezero pravděpodobně vysychá, takže od břehu se do obrovský dálky táhnou pláně písku a soli a kdesi vzadu se leskne hladina. Nicméně krajina kolem je úžasná a připravuje nás na to, čím nás bude Írán každý den znovu a znovu ohromovat. Dlouhé písčité stepi střídají ostré kamenité hory. Vyschlé náhorní planiny bičované divokým větrem střídají údolí plná zeleně a kvetoucích stromů. Každých 20 km mám pocit, že jedu jinou zemí, přechody jsou poměrně ostrý a nečekaný. Stejně tak rozdíly mezi městy a vesnicemi. Města jsou relativně moderní. Lidé oblečeni do v podstatě evropského oblečení. Samozřejmě s výjimkou žen v čádorech. Právě čádory ale ve městech hlavně mladé ženy nahrazují moderním, velmi elegantním oblečením. Uzké kalhoty, boty na podpatku, úzký kabátek asi do půli stehen zakrývající zadek a na hlavě šátek, který je posunut co nejvíce dozadu, aby odhalil maximum většinou nádherných vlasů. Ženy jsou v Íránu opravdu krásné a rozhodně o tom vědí. Takže když váš pohled popadnou černé oči krásky jdoucí pět metrů naproti vám a nepustí vás, dokud s lehkým úsměvem neprojde těsně kolem, toufám si tvrdit, že to je jedna z nejvíc sexy věcí, co v životě uvidíte. Obchody kolem plné elektroniky, hadrů, autosalony…
Na vesnicích je všechno jinak. Oblečení je velmi konzervativní. Čádory nosí i mladší ženy, s výjimkou kurdských vesnic většinou černé. Kurdky mají rády barevnější oblečení, ale rozhodně nejsou méně konzervativní. Vesnice samy o sobě jsou ale vážně absolutní chudoba. Domky z hliněných cihel, ve vice nebo méně rozpadlém stavu. Rovné střechy, které obyvatelé domů po zimě opravují. Na střeše vrstvy nové hlíny a válec jak z tenisových kurtů, kterým hlínu udusávají.
Ve vesničce před městem Sanandaj stavíme, abysme koupili vodu. Zastavujem před krámkem a okamžitě se kolem nás objevuje spousta lidí. Jsme na území obývaném Kurdy, v divokém Kurdistánu. Lidi vypadaj divoce, ale jsou docela přátelští. Vyptávaj se odkud jsme, jak se jmenujem a kolik stojej naše motorky. Samozřejmě sledují tachometry a Bertiných 220 km/h spolehlivě budí rozruch. Chlapíci v pneu servisu se postaví vedle sebe do řady a chtějí se nechat vyfotit. Vrcholem je pojízdná prodejna – motorka, která má za sebou boudu, plnou nejrůznějších cetek. Boudička prosklená, s krásnýma záclonkama. Takhle nějak vypadá trafika pro vysloužilýho motorkáře.
Za chvíli přijíždí policajt v autě, kterýmu se takový srocení lidu vůbec nezdá. Rozhání místní a nám ukazuje, ať sednem na motorky a koukáme zmizet. Vodu máme, takže nám nic nebrání.
V Sanandaj stavíme u restaurace a chceme se najíst. Vybíhá obsluha – asi pět chlapíků – a zvou nás dál. Ptáme se co mají k jídlu. Vedou mě do kuchyně, kde jsou v lednici vyskládány jehly s kebabem – kuřecím a skopovým. Vypadá to dobře, tak říkám ok a jdeme dovnitř. V tu chvíli jsme ještě netušili, že tyhle dva druhy kebabu budou v podstatě jediným jídlem, z kterého si budem příštích 11 dní vybírat. Sedáme a než stihnem objednat, tahá mě za rukáv chlap v kožený bundě. Posaděj si mě ke stolu a kurdsky vyzvídaj, co tu děláme. Druhej ukazuje průkazku tajný policie, jakou by mi kluci v agentuře vyrobili za pět minut a chce pasy nás všech. Ptáme se, co je za problém. Není problém, jen chtěj pasy. Hynek mu odmítá pas dát, nakonec mu Vrba vezme z ruky ty co už viděl a říkáme mu, že jdeme pryč. Nebrání nám, jen čumí. Majitel restaurace je nešťastnej a hádá se s nima, jinej chlap mi lámanou angičtinou říká, že se omlouvaj, že lidi v tomhle městě s tim nemaj nic společnýho. Což nám je jasný, ale na našem odchodu to nic nemění.
Stavíme na druhym konci města a chcem si koupit něco k jídlu, budem spát venku. Jeden z místních nám anglicky říká, že tu mají hotel a chce pomoci se schováním motorek.









Mezitím se odpojil Hynek a jel napřed k pumpě. Dojíždíme ho a za námi policejní auto s chlapíkem, co nám nabízel hotel. Prej si můžem dát motorky na policejní stanici. Po akci s tajnýma mám trochu smíšený pocity, ale necháme se odvést. Pak se ukazuje, že to nebude možný a policajti nás vedou k hlídanému parkingu ve městě. Tam anglicky mluvícího průvodce napadá, že nepůjdem do hotelu, ale pojedem k němu domů. To se mi nelíbí už vůbec, přeci jen je nás 12, ale nakonec jedem. Bere nás do svýho domu uprostřed malý vesnice. Vjíždíme do dvora a tam už je shromážděná celá rodina, dohromady jich je aspoň tolik, co nás. Otec rodiny a matka, šest synů a jedna dcera, někteří už s partnery a malé děti. Vedou nás do jednoho ze dvou domů, v kterém je veliká místnost kompletně vystlaná koberci. Zouváme boty (jo jo, dvanáct lidí po celym dnu v pohorách, naši hostitelé byli vážně velmi ohleduplní lidé) a sedáme na zem. Náš průvodce učí angličtinu, takže většina lidí v domě jí více nebo méně ovládá. Rozdělujem se do skupin a debatí se téměř o všem. Pak přinesou jídlo - rýže, kuřecí maso, zelenina. Všechno je hrozně dobrý, museli jsme jim sežrat zásoby na čtrnáct dní. Otec přišel mezi nás jen na chvíli a bylo znát, že má fakt velkou autoritu. Kdyz vstoupil, vsichni se zvedli a posadili se až s nim. Kladl nam stručné a jasné dotazy, např. jestli jsou pořád ještě dvě Německa. Aktuální informace o světě kolem jim asi trochu schází.
Kolem jedný hodiny ráno se zavelelo, že jdeme spát. Dcera odvedla holky do patra, my jsme se rozložili tam, kde se debatilo. Náš hostitel spal s námi, on oblečen, my ve slipech, ale vydržel to. Ráno jsme se zvedli poměrně brzy. Nepřicházelo v úvahu, že bysme svým hostitelům něco platili, tak jen pár dobrých dárků a jedeme dál. Pohostinnost a vstřícnost místních lidí je skutečně neuvěřitelná – dovedete si představit, že si u nás někdo vezme domů na noc 12 neznámých lidí a navíc motorkářů??









Loučíme se a vyrážíme dál, směr Hamadan. Začiná pršet a je docela zima. Zastavujem na snidani v menším městečku, sedáme do malé hospůdky. Chlapík má čaj, samozřejmě chleba a několik lat vajec. Takže co si dáme? Vejce, rozhodujeme se poměrně snadno. Jdu za ním a ukazuju mu, že vejce a on mi na oplátku ukazuje pánvičku. Výborně, budou omeletky. Když přinesl první, žlučníkáři zbledli. Vejce stála v asi půl centimetru hluboké vrstvě oleje. Když se do toho ale hodila půlka chlebového ručníku, bylo to vážně moc dobrý. Myši se ptá majitele na toaletu. Momentálně tu žádná není, ale krásný záchod je u něj doma, jen o pár bloků vedle. Odvádí Myši a my ostatní mezitím čelíme nájezdu pracovnice místního muzea kurdských tradic, která umí dvě anglické věty, jimiž nás opakovaně, asi 46x zve k prohlídce. Nakonec pochopí, že asi nemáme zájem tak popřeje šťastnou cestu a odchází. Myši se vrací s pánem, krásně vyčuraná. Byla u pána doma, a když vystoupila z oné místnůstky, stále přede dveřmi celá rodina, aby se s ní rozloučila. Loučíme se i my, a hledáme taxík, který by holky odvezl do Hamadánu, nepřestává totiž pršet. Jeden z hostů restaurace nám přivádí chlapíka, co má auto a je ochoten je tam hodit, navíc prý zdarma, jsme přeci hosté. No je to asi 150 km, pochybujeme trochu. Řidič se vytasí s albem fotek, kde překvapivě není jeho rodina, ale on sám jako motokrosař. Fotky ve skoku, za jízdy i na stupních vítězů, famózní starý mašiny, prostě byl to náš člověk a bez obav mu lifrujeme holky do vozu. Vyrazil přes město, my za ním. Za městem trochu přidáme a necháváme ho za sebou – počkáme cestou. Několik policejních kontrol, většinou chtějí vidět pas prvního a s úsměvem nás pouští dál. Pak ale u rychlostní silnice vybíhá nasranej policajt a něco zuřivě vykládá ve farsí. Pokyvujeme chápavě hlavama a pak se ptáme, jestli mluví anglicky. Odpoví rázně YES!! Ale pak už si nevybaví žádné další slovo. Ještě chvíli něco mele a pak odchází, aby ho vystřídal kolega s kalašnikovem v ruce. Důrazně nám domlouvá a říká, že jedeme moc blízko za sebou a že jestli příště nezastavíme, bude střílet. Teda možná řikal něco úplně jinýho, ale o to významněji mává kalachem, takže neodporujem a necháváme se po jednom vypustit ve správných rozestupech zpátky na silnici. Na dalším police postu nás nechtějí pustit dál a pořád ukazujou dva prsty. Vůbec nechápem, co se děje. Pak se vyjasní. Motokrosař, co veze naše holky se asi zalek dvou cizinek v autě a zřejmě nabyl dojmu, že když nás nikde nevidí, chcem mu je asi nechat navždy na krku. Takže řek‘ poldům za námi, ať zavolaj poldum před námi a zadržej nás, aby nám mohl holky vrátit. A tak se i stalo. Přidal ještě otýpku tý zelený dobroty, co tu všichni, kromě nás, maj rádi. Nakládáme holky a déšť nedéšť za smíchu policajtů pokračujem směr Hamadan.









V Hamadanu je hrob biblicke Ester, u kterého se chceme zastavit. Město je poměrně velké, ale to jsou tu všechna. Kvůli uzemětřesením tu nejsou žádný výškový budovy, takže se všechno rozlézá do šířky. Jedeme do centra města a na největším kruháku se vyptáváme na cestu. Okamžitě je kolem hrozen lidí, kteří nás posílají správným směrem. Zajíždíme do úzké uličky a chlapík z krámku u cesty nám ukazuje, ze hrobka Ester je přímo před námi. Zároveň otvírá vrata do dvora hned vedle, abychom mohli zmizet s motorkama z ulice. Objevuje se chlapik, co v hrobce provádí a říká, že za 10 minut můžeme přijít. Vzápětí do vrat vstupuje chlap v kabátě a americkou angličtinou na nás spustí, že se jmenuje Ken, je profesor na universitě a Američan, ovšem pocházející z Íránu. Do Íránu se vrátil najít si ženu a pak zas zmizí do Států. Žena se objeví vzápětí. Ken nás zasypává informacemi, zkouší zajistit ubytování v levném hotelu a nakonec nám nabídne nocleh ve svém letním domě nad městem, kde nebydlí, nemá tam žádný nábytek a není problém, abysme se tam nastěhovali. Mluví s námi jako se studenty, jakkoli velká část z nás je pravděpodobně starší než on. Jeho How many okey’s we got?? nebo Believe me or not… nás provázelo po celý zbytek cesty. Nabídku ubytování jsme samozřejmě využili, ještě předtím jsme si ale prohlédli hrobku Ester. Prováděl nás starý pán, jeden z posledních 15 židů, žijících v Hamadanu. Píše o něm i Lonely P., protože pán sbírá pera a propisky. Dostal od nás taky jedno a samozřejmě i příspěvek na udržování hrobky. Pak nás Ken odvedl za autem do svého domu nad městem, převlékli jsme se do suchého a vyrazili do města. Původně do mešity, ale nakonec dostala přednost potrava těla před potravou ducha. Restaurant Kaktus vypadal trochu jako hybrid školní jídelny s pitevnou. (Podobně nakonec vypadala většina restaurací, v kterých jsme byli). Obrovský vykachlíkovaný prostor, dlouhé řady stolů, pokryté igelitovými ubrusy a ozdobené vázičkami s umělými květinkami. Kebab si objednáváme pod bedlivým dohledem fousatých mulů, podlepených alobalem na zdi. Mají i pivo – ovšem iranské. Nealkoholická tekutina v plechovce nebo ve skle má s pivem společnej právě jen ten tvar láhve nebo plechovky. Uvnitř je podivný nápoj, ochucený snad všemi druhy ovoce, které si (ne)dovedete představit. Pivo s chutí granátového jablka, broskve, jahody, ananasu, malin nebo kiwi jsou něco, čemu neuvěříte, dokud neochutnáte. A zřejmě ani pak ne. Íránské restaurace na mě působily stylem najezte se, moc se nevykecávejte a mazejte domů. Neútulné, nehezké s velmi omezenou nabídkou jídel. Ostře kontrastují s nádherou venku a s chutí íránců si povídat. Chcete – li si dát kávu, máte smůlu. Mám rád čaj a ten íránský je vážně dobrý, takže mi to zas tolik nevadilo, ale bylo to překvapivé zjištění. Čekali jsme vliv arabů a kvalitní silnou kávu. Když jsme v Shirazu řekli spřátelenému majiteli restaurace, že máme chuť na kávu, spiklenecky zamrkal a řekl, že uvidí, co se dá dělat. Nakonec přinesl pytlíčky Nescafé 3 in 1, což je všechno, jenom ne káva a půl hodiny pak trvalo, než nám je naservíroval. Co všechno s nimi v kuchyni podnikal netuším. Neexistují kavárny, ale ani jiná místa, kde by mohli lidi v klidu sedět a povídat si. V cukrárnách mají úžasné zákusky, ale nikde si nemůžete sednout a vychutnat si je. Kup a odnes domů. Což jsme udělali, koupili jsme krabici (zákusky jsou na váhu, ne cena za kus) a vrátili se zpět nad město. Seděl tam Ken, jeho kamarád a jeho žena a Myši, která byla unavená a nikam se jí nechtělo. Ken vzal knihy, které jsme měli s sebou a jako malým dětem nám vysvětloval, že všechny památky, co tam vidí jsou arabské a nikoli perské. Jeho žena byla velmi radikální a tvrdila, že než do Persie nalezli Arabi, bylo všechno skvělý. Neměli jsme důvod jí nevěřit. Vzápětí se Myši přitiskla k elektrickému topení na zemi a začal jí hořet spacák. Uhasili jsme ho a Venca provedl opravu americkou tejpou. Tu Ken znal ze států, ale v Íránu se prý nedá sehnat, takže bylo jasný, co dostane ráno jako dárek za poskytnutý azyl. A tak se i stalo. Ken čekal ráno před domem, aby nás odvedl na výpadovku směr Esfahan. Bohužel nás zavedl na jinou cestu než jsme měli v plánu. My chtěli silničkama přes hory, on nás vyvedl na moderní výpadovku přes Saveh.









Bylo to jen o 150 km delší, zato o 300 % větší nuda. No co, zatáhli jsme za plyn a statečně začali polykat kilometry. V Saveh jsme zastavili u pumpy a dožadovali se bezolovnatého benzínu (bedum esorp). Pumpař tvrdí, že v celym městě neni ani kapka. Vzápětí u nás staví policajt a ptá se, co máme za problém. Pojeďte za mnou, odvedu vás k pumpě, kde benzín mají. Zapíná maják a my se řadíme za ním. Jeden kruháč, pak dlouhá rovina po čtyřproudý silnici, dalsí kruháč a ta samá dlouhá rovinka, jen opačným směrem. Pumpa je přímo naproti té, kde jsme neuspěli, vzdušnou čarou asi 200 m. Benzín opravdu mají. Policajt počkal, až všichni natankujem. Nechtěl cigára, nechtěl se nechat fotit. Pak zase zapnul maják a vyvedl nás k výpadovce na Esfahan. Výpadovka dobrá, bohužel placená dálnice. Těch je v Íránu jenom několik stovek kilometrů a motorky na ně nesměj. Před mýtnou branou stála parta policajtů. Volali svym šéfům, přeci jen naše motorky jsou vlastně skoro auta – má to blinkry a 220 na tacháku, ale ten co byl na druhym konci drátu neměl svůj den. Takže zpátky do Saveh a odtud jinou cestou, která si ale kvalitou s dálnicí v ničem nezadá. Přestalo pršet, začaly padat kroupy. Muj nepromok má Myši. Baworacka Rally 2 Pro bunda pobere vodu, ale letní kalhoty jsou okamžitě nacucaný jak houba. Je asi 13 stupňů a já cejtím, jak mi voda steká po stehnech a lýtkách do bot. Navíc mám enduro helmu a kroupy, co mi žene vítr do tváří jsou jak akupunktura ocelovym kartáčem. Ale držím cestovní rychlost 120 km/h, hefty puštěný naplno, abych se tolik neklepal zimou a nadávám Alláhovi. No co, uz je to jen 250 km, navíc krajina okolo je i přes to peklo opravdu nádherná.









Konečně Esfahan. Ubytujem se v hostelu, něco sníme a pak v úzký sestavě míříme na Immámovo náměstí. V noci je jeho velikost ještě působivější než ve dne. Kupujem nějaký sladkosti od kluka, kterej má jako jedinej ještě otevřenej krámek. Prej tam bydlí – zrovna něco dlabal z ešusu – a spí pod pultem. Ráno v 7 hod otevírá. Zavírá v noci. Venku chodí lidi, zpívají a tleskají. Je půlnoc. Co se děje ptáme se. Vyhráli jste ve fotbale? Nene, Iránci jsou prej šťastný lidi, tak prostě zpívají a tleskají. Just clap hands. Hm, proč ne. Obcházíme náměstí a je to skutečně impozantní. Po náměstí Nebeského klidu v Pekingu prý druhý největší na světě. V 16 století ho nechal vystavět šáh Abbás I, když z Esfahanu udělal hlavní město Perské říše. Obrovskému náměstí i překrásné mešitě, která mu vévodí, se říkalo Šáhovo. Od islámské revoluce byly, stejně jako spousta dalších náměstí a budov přejmenovány na Immámovo (rozuměj Chomejního). Tak jako u nás za bolševika bylo všechno Leninovo…
Sláva Esfahanu jako hlavního města trvala pouhých 100 let, pak se přesunulo hl.m. do Shirazu.
Vracíme se sem ráno. Za světla ztratilo náměstí něco ze své magie, ale stále je ohromující svou rozlohou. Do šáhovy (Immámovy) mešity jsme se nedostali, byl pátek…čas bohoslužeb a nevěřící psi tu nemají co pohledávat.
Jdeme se podívat do Loftollahovy mešity. Loftolláh byl Abbasův tchán, libanonský učenec. Je nádherná, ačkoli nemá nádvoří ani minaret. Na co taky, byla to soukromá rodinná mešita šáha Abbase a na toho nemá nikdo co hulákat z věže, že se má jít modlit. Impozantní prostor, do kterého váhavě vstupují ranní paprsky slunce. Překrásná výzdoda, neuvěřitelně vyskládaná mozaika z dlaždiček nepravidelných tvarů a různých velikostí. Sedáme na zem a mlčky se necháváme pohltit prostorem. Hrdlička poletující uvnitř občas smutně zabublá a dokreslí tu nádheru. Mluvíme tiše, ačkoli jsme tu téměř sami.









Opouštíme náměstí a míříme k řece Zayandeh. Koryto by tu bylo, voda ovšem skoro žádná, což nás takhle brzy na jaře docela překvapí. Přes řeku jde několik mostů, míříme k mostu Si –O-Seh. Jdeme parkem po břehu řeky, kde jsou nejrůznější gymnastické a posilovací stroje. Jen tak, každých 10 metrů na jiném mučidle si může cvičení chtivý Iránec posílit skoro celé tělo. Samozřejmě neodoláme a jdeme se pohoupat. Kromě nás tu nikdo místní neblbne. Posilovny ale v Íránu jsou, jen pro chlapy samozřejmě. Většinou prosklené, nebo alespoň s dveřmi dokořán, aby bylo vidět, jak jsou místní borci vymakaný. Venku moc vypasovaných triček ani nátělníků nepotkáte.
Most je opravdu nádherný. Má 33 oblouků a kdysi sloužil jako přehrada. Dáváme si čaj v čajovně u prvního oblouku a vychutnáváme si tu krásu. Vzápětí k nám přisedá mírně praštěná Íránka v bílém(!!!) a prosí nás, jestli bysme jí nemohli napsat do deníčku vzkaz pro jejího milého. No, on to její milej není, ale ona by ho chtěla (což on zřejmě ani netuší) a naše přímluvy by mu mohly ujasnit, že po ní vlastně strašně touží. Poslušně jí všichni napíšeme vzkaz. Kdyby za mnou přišla ženská s podobnym nátlakem, asi bych prchal, seč mi síly stačí, ale možná to je v Íránu jinak. Děkuje nám a loučí se objetím, dokonce i s mužskou částí výpravy, což je v Íránu hodně drzý. Asi ho vážně moc chce. Přecházíme most a míříme do Arménské čtvrti Jolfa, kde stojí několik křesťanských kostelů. Ve zbytcích vody pod mostem stojí pár chlapů po pás ve vodě a sítěmi se snaží vylovit ryby, které tu uvízly.
Ve čtvrti Jolfa je třináct kostelů. Armény sem přivedl Abbas I. v 17. století, protože byli šikovní řemeslníci a jemu se to náramně hodilo. Katedrála Vank má překrásnou vnitřní výzdobu, kombinace tradiční křesťanské s perskými kachlíky. Venku na zdi areálu jsou vlajky zemí uznávajících vyvraždění Arménů Turky na začátku minulého století jako holocaust. Českou jsme nenašli.









Taxíkem se vracíme do hotelu. Taxíky jsou v Íránu oficiální a neoficiální. Na žádný nečekáte dlouho a všechny jsou levné. Hodně se využívá sdílené taxi – savari. Sedíte v tágu a postupně přistupují další lidé, kteří míří podobným směrem. O náklady se dělíte.
V hotelu Amir Kabir bydlí kromě nás ještě dva holandští motorkáři, kluk a holka – maj namířeno do Indie a jedou po ose z Holandska. On na stařičkém BMW 100 GS a ona, dávejte bacha - na Yamaze Trickeru!!! Vysvětluje, že je malá a má krátký nohy a tahle motorka je jedna z mála, z kterých dosáhne na zem. Nechtěl bych na týhle motorce jet ani do Brna a oni tvrdí, že dělaj až 600 km denně.
Z Esfahanu pokračujem dál do města Shiraz, které bylo právě po Esfahanu hlavním městem perské říše. V Esfahanu zůstává Myši, která bude v hotelu čekat na příjezd Toyoty, co se nás marně snaží dohonit. Není jí úplně dobře a další pokračování v sedle, byť pohodlného Honzova oře je nad její síly. Domlouváme se, že se sejdeme v Persepoli, nakonec se uvidíme až v Yazdu. Počasí není nic moc. Z města jsme se dostali poměrně snadno. Je pátek a tedy den sváteční, takže provoz není zdaleka tak hustý. Navíc se k nám za mostem přes Zayandeh přidává auto se čtveřicí mladých Íránců a kdykoli na některé z křižovatek zaváhám, houkají a ukazují cestu. Okamžitě za městem se zvedá ze země hradba vysokých hor a vypadá to, že průvodce nelhal, když popisoval cestu pohořím Zagros jako jednu z nejhezčích. Ve městě Shahreza děláme první pokus o tankování, ale bezolovnatý benzín není. Pokračujeme trochu s obavou, protože další město je 100 km daleko a mnohem menší. Nádhera cesty ale na všechny obavy dává rychle zapomenout. Za každou zatáčkou se před námi otevírají takové věci, že buď hlasitě křičím radostí, nebo si jen pro sebe mumlám nad tou nevýslovnou krásou. Neviděl jsem nic, co by se tomu mohlo rovnat, tolik překrásných místech na tak krátkém úseku. V jednom z údolí pase chlapík stádo ovcí a koz, což není nic neobvyklého. Mezi nimi se ale prochází asi patnáctka velbloudů. Nemůžu odolat, zastavuju a jdu si jednoho pohladit. Majitel je starší chlapík, s kterým se zdravíme položením dlaně na srdce, lehkou úklonou hlavy a podáním ruky. Nemusím mu nic říkat, musí mi vidět na očích, že jsem nadšenej jak malej kluk. Po několika neúspěšných pokusech nakonec dostihnu jednoho impozantního velblouda, který je smířen s tím, že ten pobíhající magor si na něj chce sáhnout. Hladím ho a jsem fakt dojatej. Zbytek party to z protějšího svahu komentuje hurónským řevem. Odjíždíme jako poslední a ve zpětnym zrcátku vidím jeep, který se za nás nalepil s rozsvíceným majáčkem. Když zpomalím, zpomalí, jedu rychle, zrychlí. Nevím, co to má znamenat. Po asi 20 km zmizí stejně nečekaně, jako se za námi objevil. Vjíždíme do městečka Semirom, který má naplnit naše nádrže. Zastavujem na prvnim kruháku a chybí Rosa s Markétou. Přijíždí za notnou chvíli, měli problém s policajty. Rosa zastavil, aby si nafotil portréty mučedníků. Když po íránsko – irácké válce opuštěla irácká armáda uzemí Íránu, zůstala po ní obrovská minová pole. Mladý kluci, zfanatizovaný mullama, pak dobrovolně šli přes zaminovaná území, a tisíce jich, naprosto nesmyslně zahynuly.









Portréty mučedníků lemují vjezd do téměř každého města, po cca 5 m od sebe je vždy portrét chlapa, který dobrovolně vyletěl do vzduchu, aby se stal mučedníkem. V Semiromu se ale jejich zachycení foťákem nelíbilo místnímu poldovi v autě. Přijíždí s Rosou, vysvětlujeme, že jenom potřebujem bedum esorp. Rozsvítí maják a vede nás k pumpě. Tohle město působí opravdu hodně nepřátelským dojmem. Lidi tmavý, skoro jako pakistanci a rozhodně se moc neusmívaj. Dva magoři na 200 ccm Hondě nás málem sestřelí na kruháku. Na pumpě naštěstí mají bezolovnatej benzín, ale než dotankujem, jsou tu tajný. Tentokrát ani na pasy nedojde, rovnou nasedáme a snažíme se zmizet. Policajt najede před nás a vede nás ven z města, tajný v civilnim autě jsou na konci. Na křižovatce u výjezdu nás předjížděj a vystupujou z auta. Nezastavujem, vyhýbáme se jim a ujíždíme pryč. Jako obvykle si nás dál nevšímaj, asi prostě jen nechtěj potíže ve svém roztomilém městečku. Tohle bylo první hodně nepříjemný místo. Divný, studený, nepřátelský.
Pokračujem do Yasuj, cesta je pořád neskutečně krásná. Hory kolem jdou do výšky 4500 m, začíná pršet. Přijíždíme do města Yasuj a hledáme nocleh. Lidi jsou příjemní a ukazují, že hotel je směrem ven z města. Na půl cesty jiný, stejně příjemný lidi ukazují, že hotel je zpátky v centru. Nakonec z nich dostanem, že v centru je malej hotel a na konci města velkej. Ukazujou to stejně, jako rybáři velikost ryb. Pokud nepřeháněj, bude hotel na konci města fakt velkej. Je nás dvanáct, tak větší bere. Hotel je moderní, rádoby luxusní stavba nad městem, s prosklenou výtahovou šachtou na boku. To bude drahý. Jdem s Vencou na výzvědy. Pán v recepci chce 40 dolarů za osobu. Podle klíčů to ale vypadá, že hotel je skoro práznej, takže nakonec ho ukecáváme na 21 dolarů. Podzemní garáže tu nemaj, ale motorky dáváme pod hotel do chodeb mezi dílny, kotelny a prádelnu. Usměvavej podzemní personál ukazuje, že co chcem, můžem na motorkách nechat, tady se nekrade. Tak jo. Ubytovaní nakonec až tak noblesní nebylo, ale dostali jsme od velmi rezervovanýho chlapíka v jídelně dokonce i večeři. Myslím, že to byl kebab. Ráno pokračujem směr Shiraz. Chtěli jsme horama, ale v Yasuj nebyl benzin, tak musíme po hlavní dál do Sepidanu. Tam tankujem a zvedáme se do hor, někde tam má být místo, kterému se říká Ztracený ráj, a když se něco takhle jmenuje v zemi, která celá vypadá jak z filmových kulis, musí to být vážně nádhera. Cesta do vesnice Komehr se prudce zvedá, brzy jsme ve výšce kolem 2000 m. Po silnici ženou pasáci obrovský stáda ovcí a koz, kterýma se pomalu proplétáme. Jednoduchý stany z přehozených plachet na stráních a tváře chlapů, zabalené v šátku tak, že koukají jenom černý oči. Nebude to snadný živobytí, ale dýchá z toho romantika, která nás všechny dostává. O kus dál najednou cedule oznamují, že se blížíme k horskému středisku. Vlek se táhne na skalnatý štít vysoko nad námi, pod ním několik velkých, dřevěných chat. Sníh už skoro žádnej. Tady bych zimní středisko fakt nečekal. Za vesnicí Komehr si nejsem jistej cestou a zastavuju u chlapíka, co tam pase jedinýho, bílýho koně. Ptám se na cestu do Khanimanu, což vypadá jako větší místo, pro názornost ukazuju i mapu. Chlapík vážně pokýve hlavu a spustí litanii, zřejmě epos o všech hrdinských skutcích, co kdy na hřbetě svého oře vykonal, persky samozřejmě. Nerozumím vůbec nic. Když trvám na svým a tvrdošíjně opakuju Khaniman, otráveně mávne rukou přes protější hřeben. Díky, rytíři.









Cesta tam je a vede nás zase neuvěřitelnou krajinou. Chtělo by se stavět každých deset metrů, protože tohle se prostě nedá vypovědět. Mám na helmě kameru, tak doufám, že alespoň něco z tý krásy dokáže zachytit. Cesta je sice krásná, bohužel do Khanimanu nevede. Najednou se ocitáme u vodopádů Margoon, nedaleko města Yasuj, z kterýho jsme před třema hodinama vyjeli. A protože Hynek, poté co viděl Viktorriny vodopády, tvrdí, že všechny vodopády jsou jen pochcaný schody, nestavíme u nich, ale hledáme někoho dalšího, kdo by nám ukázal Ztracený ráj. Chlapík v autě co zastavil mluví anglicky, ale cestu nezná. Jen kouká do naší mapy a říká, že bílá cesta – no asfalt. To samozřejmě víme, ale nevíme kde. Zastavuje další auto a jeho řidič prý ví. Jedeme za ním soutěskou mezi skalami a na rozcestí jede on vlevo po asfaltu, my vpravo po šotolině. Jupí, konečně. Rovnou pláň střídají skalní útesy, cesta se klikatí mezi nima. Za malou vesnicí rozcestí, obě cesty úplně stejné. Přijíždí starej chlap na oslu, ale ptát se ho na cokoli nemá smysl. Tak si jen podáme ruce a jedeme si každý po svém. Stejně je jasný, že musíme vpravo. Další vesnice z hliněných cihel, pak nás cesta vede famózním údolím, kde přibývá kamenů na zemi, až se nakonec cesta úplně ztratí ve vyschlém řečišti řeky. Zabloudili jsme, ale za tu nádheru kolem to stálo. Obklopují nás ostré štíty skal, hrající všemi barvami. V údolí zelené stromy a pár pasoucích se krav, tohle by klidně mohl být ztracený ráj. Ale není, aspoň podle mapy ne. Odpočíváme a pak míříme zpět. Kdo říkal, že prává je správně, je přeci jasný, že musíme doleva. Dalších asi třicet kilometrů údolím po šotolině si fakt užíváme. nakonec se před námi otevírá obrovské údolí, jehož středem se klikatí stříbrná řeka. Všechno je zelené, stromy, který jsme až dosud skoro neviděli, všude tráva. Tohle je skutečný Ztracený ráj, další tvář Íránu, překrásný země, která si pro vás na každém kroku chystá neuvěřitelnou podívanou. Přejíždím most v bezejmenné vesnici a jsme na asfalce, po které se dostaneme do Persepole. Míjíme obrovský komplex nějaký chemičky a pak veliká křižovatka, kde nejsou cedule v latince. Zato je tam spousta lidí, takže se ptáme. První chlapík o Persepoli v životě neslyšel, kouká na nás divně. Další už je vzdělanější, nebo umí číst směrovky ve farsí a posílá nás správným směrem. Projedem vesnicí, která má asi deset kilometrů a na jejím konci skutečně stojí sloupy Persepole, alespoň těch pár, které zbyly. Parkujem u chlapíka, co vybírá peníze na parkovišti, ukazuje nám, ať si dáme mašiny k němu. Super, nemusíme s sebou tahat krámy, svlékáme, co jde a vyrážíme. Všude jsou lidi, ale asi by bylo divný, kdyby tomu v místě, kde stojí zbytky stavby staré 2500 let nebylo. Navíc tohle je skutečné srdce perské říše, město založil třetí achaimenovský velkokrál Dareios I., ve skalách nad Persepolí jsou hrobky panovníků Artaxerxese II. a III.
Persepoli zničil Alexandr Veliký roku 330 před n.l. Komplex byl v tu dobu starý pouhých 200 let a ještě nebyl zcela dokončen. Údajně to byla pomsta za zničení Athén Xerxesem o 100 (!!!) let dříve.

II. díl