Iranman 2009 II. díl
Persepolis je obrovský, nejvyšší zachovalé sloupy měří 20 metrů, na nich byl cedrový strop. Asi si potrpěli na fakt vysoký stropy. Impozantní musela být sloupová síň, kde je v řadách 100 pat sloupů, ostatní zmizelo. Míjí mě výprava studentek asi kolem 16 let, trochu zíraj a trochu se předváděj.
Ta nejodvázanější se chytá sloupu a volá Darius I love you. Potkáváme se pak ještě párkrát, holky se moc chtějí fotit s dívčí částí naší výpravy, postupně se u nich vystřídají asi dva autobusy. Jsou zvědavý, odkud jsme a co jsme zač, co děláme. Vrba jim říká, že jsem doktor, což je pravda tak napůl – mám střední veterinu.
Okamžitě ale dostávám přezdívku Doktror Frankenstein a nakonec i proužek zelené látky, kterou mi ta ta nejodvážnější přiváže kolem zápěstí. Odteď mě Alláh bude chránit na každém kroku, dokud ji nesundám.
Měl bych jí taky něco dát, ale nemám u sebe vůbec nic, tak nevím, jestli tím není kouzlo zrušeno. Po dvou hodinách Persepolis opouštíme, je to opravdu mimořádné místo, jehož atmosféra se slovy popisuje velmi těžko. Zajeďte si tam.
Pokračujeme do Shirazu, začíná se stmívat. Vím zhruba, kudy bych měl vjet do města, ale samozřejmě to neklapne. Musíme přes most, což se nakonec daří a po chvíli bloudění oslovuju chlapíka v pick upu, jedoucím vedle nás. Orientační bod – kruhák Hosseina, který je v každém pořádném městě. Chlapík se zařazuje přede mě a vede nás k cíli. Těsně před ním kamsi odbočí a jen mávne rukou, abysme pokračovali rovně dál. Pár metrů a už se točíme na kruháku, pak ještě jeden, a jsme u hotelu. Mají plno, ale majitel má další hotel za rohem a tam by to mělo být lepší. Opravdu je. Motorky parkujeme v podzemní garáží úplně jiného hotelu, ubytujem se a vyrážíme na večeři. Obejdem několik míst a pak se vracíme do hospůdky těsně vedle hotelu. Majitel žil 13 let v Irsku, hospůdku zdědil po otci. Mluví anglicky a to tak rychle, že ho téměř nestačím sledovat. Oč bohatší je jeho jazyk, o to chudší je jídelní lístek, ale to už nás nepřekvapuje. Když obědváte v devět večer, nejste moc vybíraví. Ráno vyrážíme na obhlídku města. Přicházíme k impozantní pevnosti Karima Chána, který koncem 18 století přesl hlavní město Perské říše do Shirazu. Pevnost je přímo v centru města, jedna z jejích mohutných věží se naklání a nad vchodem mozaika z dlaždic, na které je čert s neštovicema. Asi jsou to chlupy, jen malíř nenašel tenkej štětec. Uvnitř čekáme zbraně, ale omyl. Je tu neuvěřitelně osvěžující pomerančová zahrada, uprostřed které se napříč pevností táhne vodní příkop. Z betonu. V jedné z místností uvnitř hradeb je z několika figurin, oblečených do dobových kostýmů, sestaven podivný výjev. Pět místních si prohlíží jednoho evropsky oblečeného muže. Ten pocit dobře známe, na většině našich zastávek je počet místních ještě mnohem větší. Ptáme se jedné z dam na význam výjevu. Je tu zaměstnaná dva roky, ale o tom, že by to mělo něco znamenat, prý nikdy nepřemýšlela. Pak sama zjistí, že to byl francouz, který chtěl zřejmě v Shirazu obchodovat. Podle názvu města soudím, že tu chtěl možná nakupovat víno. Což bysme my chtěli taky, ale bohužel, alkohol je v celém Íránu absolutní tabu. Jednou žertem řekneme vtipálkovi v obchůdku, že chcem dvě láhve vody, čtyři jejich ovocný pseudo piva a pak pravý pivo. Zamrká a pak někam volá. Po chvíli sděluje, že by měl tři SKUTEČNÁ piva. Je nás dvanáct, tak děkujeme a jdeme dál. V noci nás ale tentýž chlapík překvapí a když si znovu kupujeme vodu, přidá k ní grátis dvě plechovky skotské whisky. Nikdy jsem whisky z plechovky nepil a dlouho se po otevření a ochutnávání přeme, jestli je to vážně whisky. Asi byla.
Součástí pevnosti jsou i nádherné lázně, ovšem mimo provoz. Kamenné vany, plné chladivé, osvěžující vody a sezení kolem stěn, něco jako sauna, ale opačně – naložíš se do ledový vody a pak vyrazíš ven do 45 stupňovýho vedra. Pokud ti nepopraská zubní sklovina, můžeš opakovat dle libosti. Tedy mohl jsi, my jsme jen posedali do všech možných vyklenku a představovali si tu pohodu.
Před pevností vypouští malej kluk z boudy velikosti trafiky holuby. Musí je vynášet a vyhodit do vzduchu, otevřené dveře jim nestačí. I tak někteří okamžitě přistanou a zírají, jestli není nablízku někdo s ranním pečivem. Ty nejlínější jdou pěšky zpátky do boudy.
Pokračujem k mešitě Vakíl, kde několik řemeslníků z obrovských kamenných dlaždic rekonstruuje nádvoří. Uprostřed sedí na zemi chlapík a špičatým kladívkem vysekává do položených kamenných desek záseky proti klouzání. Pět centimetrů od sebe, padesát v řadě, třicet řad na každém šutru. Celý den, celý rok, celý život seká jednu díru vedle druhý. Docela drsnej zásek, ale vypadal docela v pohodě.
Mešita sama o sobě není nijak zvláštní, kromě nádherného schodiště, vysoké asi 5 metrů, které je vyrobené z jednoho kusu kamene, dovezeného z Azerbajdžánu. Opouštíme mešitu a vyrážíme do bazaru, který je hned vedle. Pomodlit se k Allahovi a pak si jít udělat radost. Bazary v Íránu jsou úžasné. Obrovská bludiště chodeb, nádherné klenuté chodby, nabídká skutečně všeho možného a velice přívětiví prodavači. Když chcete něco k jídlu, je samozřejmostí, že to nejdřív uchutnáte. Když se vám něco líbí, prodavač vám to ukáže ze všech stran a přidá pět kousků podobného zboží. Když nic nekoupíte, nic se neděje, když koupíte u souseda, taky dobře. S výjimkou jediného krámku, kterej byl asi státní, nebo co, se všude smlouvá. Je to docela zábavný, zvlášť pro nás. Všechno je neskutečně levný, takže člověk nemusí smlouvat, aby ušetřil, ale spíš proto, aby se pobavil. Velmi často k tomu stejně přistupují i prodavači, takže se sice dohadujete o ceně, ale oba máte úsměvy od ucha k uchu. V Iránu se všechno kupuje v malých krámcích, neexistují unifikovaný hrůzy s kolekcí jaro 2009. V bazarech jich je nejvíc pohromadě a vždycky si najdete to svý. Všude spousta vůní a barev, jen karavanseráje, kterých dřív bylo spousta a v kterých se lidi občerstvovali, jsou zavřený. Proč, to jsem nepochopil. Co mě zaujalo, jsou modlitebny, které najdete v každém bazaru. Veliká místnost, vystlaná koberci, kde můžete rozmlouvat s Allahem, ale stejně tak si tam v klidu sníte chello kebab přinesený odvedle, nebo si schrupnete, když vás bloudění chodbami nebo život unaví. Oproti křesťanským kostelům velmi uvolněné místo, kde se můžete potkat se svým bohem. 
Pokračujem ke komplexu Mešity mučedníků. Tady se nám naopak přístup k Allahovi trochu komplikuje. Holky dostávají čádory. Šátky a volné oblečení, s kterým dosud vystačily, jsou tady málo. Erár je naštěstí barevný a poměrně vzdušný, nicméně zabalit se do něj není úplně snadné. Všude kolem jsou ale babky kvalitářky, které zajistí, aby vše sedělo jak má a nevykukovala ani jediná nebezpečná část těla. Do úschovny musíme odevzdat batohy a taky foťáky a kamery, uvnitř se nesmí fotit. Dokonce nás u vchodu zběžně prohlédnou a rovnou všem oznamují, že pokud nejsme islámského vyznání, můžeme na obrovské nádvoří, ale v mešitách nás nechtěj ani vidět. Což nejprve respektujeme, ale při nahlédnutí dovnitř se rozhodujem, že tuhle krásu si rozhodně ujít nenecháme. Dáváme boty pánovi u vchodu, ten bez mrknutí oka šoupne vrácenku a jdeme dovnitř. Kluci vchodem pro kluky, holky vchodem pro holky. Samozřejmě, že se uvnitř nepotkáváme. Mešity jsou rozděleny napůl vysokou stěnou, takže se slyšíme, ale nevidíme a nevidíme ani to, co je na jejich straně. Je ale samozřejmé, že to důležité, tedy hrobka, je na naší straně. Modlící se muži procházejí kolem ní, dotýkají se jí rukama, občas ji políbí. Od hrobky ven couvají a před odchodem políbí futra a práh. Čím ubožeji modlící se vypadá, tím vroucnejší jsou jeho modlitby. Interiér mešity je neskutečný, nic podobného jsem nikdy neviděl. Mozaiky a výzdoba jsou z přesně vyskládaných kousků skla a zrcadel, takže každý pohled rozehraje opravdu neskutečnou hru světel. Od země až do nejvyššího bodu mešity vše vytváří nepopasatelné obrazy, podívat se na sebe znamená uvidět se rozloženého do tisíce částic, které se o metr dál přeskupí do jiných, stejně divokých. Oslovuje nás chlapík s brožurkami, sedá si s námi na zem nedaleko vousatého muly a vypráví o místě, kde právě jsme i o dalších, které bysme ještě měli vidět. Nad tím, že jako něvěřící bychom tam vlastně neměli co pohledávat se ani nepozastavil. Stejnou zkušenost měly I holky, které po pravdě sdělili jedné ze zakuklených dam, že jsou křesťanky. Tu velmi potěšilo, že se tu potkávají různá náboženství. Takže příště zkusím propašovat v trenkách foťák, možná jen zkoušej, jakou maj křesťani odvahu.
Vracíme se do hotelu, balíme za asistence hromady lidí věci na mašiny a chystáme se k odjezdu směr další skvost, pouštní město Yazd. Chlapík z hospody u hotelu, kde jsme vecra večeřeli a kterej nas ohromil svou kulometnou angličtinou, se s námi fotí u motorek, poradí nejkratší cestu směrem ven z města a pak už padáme. Šlo to překvapivě snadno a brzy už to mydlíme po krásný silnici vzhůru do pouště, před sebou asi 450 km ostrý jízdy.
Míjíme Persepolis, a pak najednou vidím vlevo od silnice povědomé skály. Naqsh e Rostam, hrobky čtyř prvních perských panovníků z rodu Achaimenovců– Dareios I., Xerxes, Artaxerxes a Dareios II. Brzdíme a točíme zpátky, tohle si nemůžem nechat ujít – skalní hrobky vytesaný vysoko nad zemí v obrovském skalním masivu. Parkujem tradičně na speciálním místě za řetězem, přímo u boudy hlídače a prodavače lístků v jedné osobě, necháváme věci na motorkách a stoupáme nahoru. Průčelí hrobek mají tvar obrovského, 22 m vysokého kříže a působí opravdu monumentálně.
Na většině hrobek jsou reliéfy, které ovšem nezobrazují výjevy z jejich životů, ale ze života dynastie Sasánovců, kteří se prostě o pár set později chtěli přiživit na tom, že k hrobkám chodí hodně lidí. Na Dareiově hrobce je tak například výjev z roku 260 našeho letopočtu, kde se Šápurovi I. klaní poražení římští císaři Arab a Valerián.
Hrobky byly vykradený už ve středověku, ale nic jim to neubírá na monumentalitě. Přímo před nimi stojí tzv. Zarathuštrova krychle, úžasný kamenný blok, vystavěný z masivních kvádrů o jehož přesném účelu se vědci dodnes pouze dohadují. Potkáváme partu japonských turistů, kteří si nás spojili s mašinama venku a vyptávají se, odkud jsme přijeli. Českou republiku znají a jeden z mladíků se chlubí, že maj taky motoklub, ale spíš naháče a čopry. Přejou nám šťastnou cestu a my popojíždíme k další zastávce. Asi 40 km odtud jsou Pasargady, místo, kde na pláni Morghab stojí hrobka zakladatele Perské říše Kýra Velikého. Kýros tu nechal 6 století před Kristem vystavět své hlavní město, Pasargády. Dnes z něj, kromě Kýrovy hrobky, zůstalo jen pár sloupů a zbytky citadely.
Hrobka sama je takový středně velký domeček z obrovských kamenných kvádrů, působí opravdu impozantně. Sedáme na zem kolem a protože máme fakt veliký hlad, dáváme si na Kýrovu počest lehký oběd. Sýr v tetra pack obalu, který musíte kompletně rozpárat nožem, abyste se dostali dovnitř a půl metru čtverečního chleba. Plus nějaký semínka a ořechy, prostě oběd kočovníků.
A pak už jen kilometry jízdy nádhernou krajinou, kde začíná převládat šedo hnědá pouštní barva do Yazdu. Myši s Odem a Honzou Toyotou už jsou tam a zabukovali nám ubytování v nefalšovaném karavanseraji kousek od Páteční mešity. Přijíždíme kolem desáté večer, ubytujem se a pak vzhůru na střchu, kde se podává večeře s neskutečným výhledem na hliněné střechy překrásného města Yazd. Dáváme sprchu a padáme spát. I tady je koupelna pomerně malá, takže sprcha je v podstatě nad záchodem. Když se umyjete, je záchod kompletně pod vodou. Ve většině míst, kde jsme bydleli, byly záchody evropské, někde turecké, občas jsme měli na výběr. Každému podle osobních preferencí. 
Ráno jedna půlka vyráží do mešity a do křivolakých uliček města. Druhá bere tágo a nechá se odvézt za město k Věžím ticha. Yazd je město, kde je nejsilněji znát vliv Zoroastrijského náboženství. Jde o církev založenou prorokem Zarathuštrou 9 století před Kristem. Zoroastrismus byl prvním náboženstvím, uctívajícím jediného boha, Ahora Mazdu a byl rozšířen po celém území až do příchodu Arabů v 7 století po Kristu a zavedení islámu. Pro Zoroastriány má veliký význam oheň a věčné ohně udržují ve všech svých chrámech.
Zoroastrijánům se nelíbilo, že při každém pohřbu člověka musela být utracena spousta zvířat a také odmítali pohřbívat mrtvé do hrobů, aby neznečistili zemi. Proto postavilili obrovské věže ticha, na které ukládali mrtvá těla a nechávali supy a živly, aby si s nimi poradili. 
Oheň, který hoří v Ateshkade (chrámu ohně) v Yazdu, byl údajně zažehnut v roce 470 po Kristu. Jeho návštěva byla asi největším a zřejmě jediným zklamáním. Poměrně obyčejný dům na předměstí, uvnitř veliký obraz Zarathuštry a obrovské okno, za kterým jako za výkladem hořel on, věčný oheň. Žádné teplo, žádné praskání, jen blesky fotoaparátů spousty turistů, odrážející se ve výkladní skříni. Uff…
Město samo je pravý opak. Neokázalé stavby z hlíny mají neopakovatelnou poezii, jako ochrana proti horku jsou přes ulice vyklenuty oblouky s malými okny, propouštějící paprsky světla. Mešita je strohá, jak se na pouštní město sluší, v nějaké menší místnosti za rohem je vchod zakrytý kobercem a dovnitř se hrnou k motlitbám ženy. Venku před vchodem je postaven veliký reproduktor, který přenáší ven slova duchovního zevnitř. Jeho řeči nerozumím, ale je velmi agresivní, nesmlouvavá. Chvíli mluví tiše až konejšivě a vzápětí se rozburácí přes celé nádvoří. Fascinovaně poslouchám, aniž bych jen tušil, co ten chlapík povídá.
Vstupujeme do Alexandrova vězení. Ne že by tu někdy Alexandr seděl, byl to útulek pro jeho odpůrce. Na první pohled se moc neliší od běžného měšťanského domu, rozhodně působí vcelku příjemně. Veliké nádvoří, v rohu krámek, z kterého hraje hudba. Posmutnělé tóny sitáru skvěle dokreslují melancholickou atmosféru místa. Vcházíme dovnitř a vítá nás chlapík, který vyrábí strunné nástroje všech velikostí a tvarů. Bere nás do své dílny a i když se nástrojů nemáme dotýkat, přesvědčí ho nakonec Klára, aby ji nechal zahrát. Na Rosovu počest zadrnká Rosu na kolejích, což mistr pozoruje se shovívavým úsměvem. Chceme koupit cd, které hraje. Je to zřejmě jeho vlastní, ale je obchodník, takže ho vyndá z přehrávače, napíše na něj jméno umělce a v papírovém sáčku prodá. Pod nádvořím je bývalé vězení, nyní zřejmě sloužící jinému účelu, protože je v něm neuvěřitelně útulno. Světlo padá dovnitř jediným, zamřížovaným kulatým oknem ve výšce asi 8 metrů. Jsou tu postele, uprostřed fontánka, vskutku fešáckej kriminál. Vrba si vyzkouší ležení na kavalci, ale vyfasoval jen pět minut nepodmíněně, musíme zase dál.
Yazd je pro nás všechny vyvrcholením, městem, které nám sedlo asi nejvíc, bohužel jsme v něm mohli strávit nejméně času. Dva dny zdržení na turecké celnici prostě schází, takže musíme zase do sedel a obracíme zpět, směr Tabríz. 
První zastávkou na cestě je zoroastrijský klášter Chak Chak asi 80 km od Yazdu.
60 kilometrů se jede drsnou, kamenitou pouští, kde je jen cesta v písku, vyjetá koly aut a plná příčných rolet, které s námi pěkně zatřesou. Natěšeně se na ni vrháme a v oblacích prachu si užíváme tohle famózní ježdění. Cesta se klikatí mezi ostrýma vrcholkama hor, který se prudce zvedaj vsude kolem. Žádný duny, tohle je mnohem drsnější krása. Z neurodný země tu a tam vyráží trsy odolný trávy a všude se povalujou spousty balvanů. Jede se ale skvěle. Tu a tam kolo zapadne hlouběji do písku a motorka se zlehka roztančí, no prostě nádherná jízda se vším všudy. Dokonce se stádem velbloudů, který se najednou pase nedaleko a my zastavujem, abysme se s nima zkusili skamarádit. Což se nepodaří, protože z lidí sice evidentně strach nemají, což ovšem neznamená, že na sebe nechaj sahat. Za chvíli zjišťujem, že stádo pasou dva maníci na motorce, jeden je za drsňáka a druhej prosťáček v umaštěným klobouku. Neříkaj nic, ale začínaj velbloudy odhánět pryč od nás, neobměkčí je ani cigáro, který Kloboukovi Vrba nabízí. Prý se občas ve velbloudech pašujou do Íránu drogy z Afghanistanu, ale jestli jsme kápli zrovna na partu pašeráků se nikdy nedozvíme. Spíš ne, hranice Afghanistanu jsou hodně daleko. Asi jen nechtěli, aby jim někdo očumoval hrbáče. Za další zatáčkou už se před námi objevuje Chak Chak. Docela zíráme, vypadá jako ubytovna, nebo rekreační centrum školských odborů. Furt čekáme, že klášter vykoukne někde za skalou, nebo bude za kopcem. Ale neni, tenhle areal s modrým zábradlím je skutečně ono. Bušíme na pána, co má klíče od svatyně a ta nám zklamání trochu kompenzuje. Jeskyně, v které pramení voda je docela rozlehlá a vyrůstá z níc ven obrovský strom. Na místě oltáře hoří několik plamínků, které jsou napojeny na obrovskou nádobu, plnou oleje. Jméno má klášter podle vody. Podle legendy kdysi zoufalá žena udeřila do skály, ta pukla a začala z ní kapat voda – chak, chak, chak….Ve vodě vytékající ze skály si pak omýváme nohy (dovnitř jsme museli bosí) a soukáme se zase zpátky do pohorek. Dál pokračujeme pořád pouští, ale bohužel už po asfaltu. Naším dalším cílem je město Kashan. Cesta není přiliš zajímavá, v postatě pořád po rovině, kolem polopoušť, kterou občas naruší trčící skalní útvar. 
Pomalu se začíná stmívat, když se kolem nás začínají objevovat palposty vojáků. Protiletadlový děla a čtyřhlavňový kulomety se po obou stranách silnice výhružně ježej k nebi. Opevnění z pytlů s pískem, maskovací plachty spousty vojáků a stovky hlavní všech kalibrů jak varovný ukazováky mířící nahoru. Nevím, kolem čeho jsme to jeli, ale tolik zbraní jsem viděl naposled v roce 1984 na doupovském cvičení Varšavský smlouvy. Jsme docela rádi, když z týhle prapodivný aleje vyjedem.
Kashan má nádhernej bazar, v kterém je údajně možné vylézt na střechu a vidět město z ptačí perspektivy. Z perspektivy ne moc vysoko letícího ptáka.
Taky se vyznačuje tím, že jsme poprvé nedorazili k vytipovanému hotelu za pomoci nějakýho místního motorkáře. Po dlouhém bloudění jsme nakonec zastavili taxik, který nás za normální sazbu k hotelu odvedl. 
Ráno vyrážíme na obhlídku bazaru a snažíme se najít schodiště vedoucí na jeho střechu. Je to zas velice rozlehlej komplex chodeb a probouzí se pomalu. Procházíme kolem prodavačů, kteří beze spěchu vytahují rolety svých krámků a zdravíme se s nimi. Odkud jste a Vítejte v mém městě jsou nejčastější věty, které slyšíme. Přicházíme ke starému pánovi, který má na bidýlku dvě andulky a pod nimi krabičku s nastříhanými papírky. Nechte si vytáhnout štěstí, láká nás, což je nabídka, které holky nemohou odolat. Zaplatí malý peníz, chlapík popadne jednu andulku do dlaně a přidrží ji nad krabičkou. Ta nacvičeným pohybem zkušeně vytáhne jeden lístek a nechá si ho vzít. No jsem maloučko zklamanej – čekal jsem, že to pták zvládne celý sám, ale i tak je to ohromně vtipná podívaná. Holky maj svý štěstí, ale protože je ve Farsí, zřejmě si ho nevšimnou, až si na ně sedne. Pak ale potkáváme chlapíka, který nás chvíli bazarem provází a mluví dobře anglicky. Překládá Markétě její lístek. Má být ráda, že má skvělé přátele atd. Štěstí prostě vypadá všude na světě stejně. Chlapík nás vede ke schodišti, ptá se v troskách mešity nějakého dělníka a ten mu tvrdí, že to nejde. Tak bohužel, snad příště. Vrba s Klárou ještě míří ven z bazaru do další mešity, ale času je málo a ostatním se nechce. Vracíme se bazarem zpět, když nás odchytí opravdu starej pán a ukazuje, ať jdeme za ním. Vstupujeme do místnosti, kde je starý, kamenný mlýn na koření. Všude to nádherně voní a místo má příjemnou atmosféru starých časů. I když velbloud, který kdysi kolem otáčel je pryč a nahradil ho prastarý elektromotor. Za menší bakšiš nám majitel mlýn pustí a názorně demonstruje, jak se mele koření. Stařík mezitím z hromady ležící u vchodu vybere pár slaměných klobouků a vyrazí s nimi do uliček bazaru. Pouliční prodej, zřejmě.
V hotelu zjišťujem, že se dá vylézt na jeho střechu a prohlédnout si město z výšky. Nikde žádný zábradlí, dveře na střechu dokořán, výhled parádní. No Vrba s Klárou se nakonec na střechu bazaru dostali. Prostě našli nějaký schody, šli po nich a bylo to ono. Hm, takže ani místní nemusej vědět všechno.
Balíme se, nakládáme věci na motorky a vyrážíme směrem k jeskyni Aliho Sadra. Auto jsme někde ztratili, když jsme se rozhodli pro další off roadovou vložku. A stála za to. Famózní šotolina, vedoucí jen mírně zvlněnou, hodně zelenou krajinou. Cesta kopíruje řeku, která do měkkého podloží vyhlodala nádherné kaňony. No spíš takový rokle to byly, ale vypadaly fakt úchvatně. Bereme za plyn, absťák po ježdění mimo cestu se projevil naplno. Letíme po uježděné cestě rychlostí víc než 100 km/h, naložený a ve dvou a adrenalin nám stříká z uší. Je fakt, že naše holky musej mít nervy z oceli. Přejíždíme starý železný most, za kterým je neuvěřitelně chudá vesnice. Pod mostem paní ve špinavé vodě pere prádlo. Prostě idyla.
Prijíždíme do malé vesnice, kde chceme nakoupit neco k jidlu, případně natankovat benzin. Benzinka tu je, bezolovnatej benzin ne. Chvíli debatíme, pumpař říká, že další možnost je asi za 80 km. Tak to zkusime, co jinyho nam taky zbejva. Zastavujou u nas policajti, chvili sledujou debatu a kdyz pochopi, oc se jedna, jejich velitel mi říká, ze bedum esorp dokáže zařídit. Máme jet za nim a benzinu bude dost pro všechny. Ok, ale nejdřív potřebujem nakoupit chleba a vodu. Procházíme pár krámků, co tam jsou a chleba žádnej. Unavená zelenina a sýr v tetra packu. Pak objevujem fast food, kde uměj čaj a nějaký sendviče. Dáváme jeden druh pro všechny, abysme to chlapíkum trochu zjednodušili, I tak to ale trvá pěknou chvíli, než maj všichni rohlík v ruce. Policajti zatím v klidu čekaj a krátěj si dlouhou chvíli tím, že odchytávaj největší magory na prskoletech a berou jim klíčky. Jsme najedený, můžem vyrazit. Maják nás vede městem, který je nakonec větší, než se původně zdálo a přijíždíme k obrovskýmu areálu kasáren. Tak to je síla, policajt přesvědčuje vojáky, aby nám dali benzín, kterýho maj určitě dost. Zapínám kameru na helmě a těším se na průjezd kasinem pro benzín. Gesta velitele vojáků jsou ale jasný. Ani kapku nám nedaj. Policajt přichází zpátky a bez mrknutí oka a jedinýho slova vysvětlení nás od kasáren odhání. Ok, to už by asi bylo moc velký štěstí. Pokračujem k jeskyním. Cesta vede kolem kasáren, kde jsou hangáry pro letadla, baráky a plno lidí ve zbrani. Celej prostor je neskutečně velkej a obehnanej plotem jako kriminál. Všude jsou hlásky, na nich po zuby ozbrojený kluci, který ale přátelsky mávaj. Najednou se silnice prudce rozšiřuje, jak tělo hada, kterej spolk celý prase. Ze dvou pruhů je najednou asi dvanáct a hodně to připomíná přistávací plochu. Z našeho zástupu se rázem stáva řada vedle sebe jedoucích motorek a všichni jedou co to dá. Po pár kilometrech se zase všechno vrátí k rozměru běžný dvouproudovky.
Do vesnice u jeskyně Aliho Sadra přijíždíme v podvečer. Cestou míjíme tři obří radary na kopci, jakoby z oka vypadly těm, které se chystají u nás v Brdech. U pumpy se ptáme obsluhy, jestli maj bezolovnaty benzin. Rikaji, ze ano, takže začínáme tankovat. Po chvíli se znovu ptám, jestli skutečně tankujem bedum esorp. Odpověď je poněkud vyhýbavá, takže se nakonec s Rosou rozhodujem netankovat. Další pumpa je necelých 100 km, to by BMW měla zvládnout.
Myši čeká před jediným hotelem, který v městečku je. Řekla majiteli, že přijede 7 kámošů na motorkách, ale chlapík moc nerozuměl anglicky. Takže to pochopil tak, že přijede 7 chlápků, co se chctěj projet na motorkách a začal po vesnici shánět stroje, které by nám půjčil. Když jsme dorazili, měl dvě, ale tvrdil, že sežene i další. Pak uviděl na čem jsme přijeli a došlo mu, že to asi nebude třeba.
Nakonec nespíme v hotelu, ale domlouváme se kousek dál s majitelem hospody, že přespíme u něj. Součástí hospody je totiž obrovský stan, kde je vyrovnaná spousta lavic s kobercema a nádherně vyšívanými polštáři. Na lavicích íránci odpočívají, pijí čaj, obědvají, nebo si jen povídají, vše v typickém sedu na zkřížených nohách. Jsou dost velké na to, abychom se tam rozložili a strávili příjemnou noc pod střechou. Fouká totiž silný vítr a vypadá to na déšť. Objednáváme čaj, jíme zbytky jídla a meloun, který dokulil Ode. V průvodci se dočteme, že jeskyně jsou poměrně velké, ale prohlídka začíná pozdě a je nejmíň na tři hodiny. Navíc s sebou máme moraváky, co maj za rohem Macochu a punkáčský jeskyně, a jen tak nějaký díry v zemi je nezaujmou. Takže se nakonec nad mapou dohodnem, že jeskyně oželíme a ráno vyrazíme k dalšímu místu itineráře, zbytkům zoroastrijského kláštera Takht – e – Soleyman, Šalamounův trůn. Když ráno balíme, přijíždí uniformovaný policista a chce naše pasy. Dostane je a za chvíli zase vrátí, sedá do auta a odjíždí. Mezitím se Myši dává do řeči s chlapíkem, který sem přivezl autobus dětí. Učí ho pár slov česky, ale když chcem, aby ho naučila říkat Paroubek je prase, že by to pak mohl prohlásit na kameru, cuká se. Tak nic, sedáme na mašiny a při odjezdu začíná strašný liják, který vzápětí plynule přejde v krupobití. Jedu s rukou před obličejem, jet tímhle peklem v krosový helně je fakt bolestivej zážitek. Naštěstí to trvá jen chvíli, po pár kilometrech déšť ustává.
Tankujeme ve městě Bijar, kde pumpař tvrdi, ze toto je ten skutečný a jediny pravý bedum asorp. Vrba nakoupit do krámku naproti pumpě. Vybere si něco, ale má u sebe málo peněz, vrací se do motorky pro peníze a když přijde do krámku, je cena vyšší, než původní. Vytahuje další peníze, ale cena je zase o něco vyšší. Nakonec tam vše nechává a nasraně odchází. Venca vyrazil do cukrárny a vybral hromadu zákusků, při placení se majitel ptá, odkud že je a pak odmítá přijmout peníze, je to dar. Na jedný ulici dva úplně jiný světy. Jsme zpátky v oblasti obývané Kurdy, což nám vzápětí připomíná auto, zastavující vedle nás. Vylézá z něj ulízanej slizoun v růžový košili a mává průkazkou tajný policie, kterou už dobře známe. Co je za problém? řikám mu nasraně. Žádnej problém, odpovídá. Ok, žádnej problém, žádný pasy. Nasedáme na motorky a odjíždíme. Jedou za námi na kraj města a najednou jsou pryč, tohle už taky dobře známe. 
Přijíždíme k Šalamounovu vězení, které je ještě pár kilometrů před klášterem. Je to asi 100 m vysokej sopečnej kráter, v kterym nikdy nebyl ani Šalamoun, ani žádnej kriminál. Proč se tomu tak říká, ví bůh. Drápeme se nahoru a koukáme do kráteru. Je to fakt impozantní díra, hluboká 82 metrů a pěkně z ní smrdí sirovodík. Omletý skály hrajou všema barvama, převládá ale šedočerná. Držim se na kraji jako klíště, tohle fakt není nic na moji fobii z výšek. Každopádně kriminál by to byl drsnej, navíc prej v minulosti plnej vody.
Šalamounův trůn vidíme přes velikou planinu před sebou. Náhorní planina, jakoby někdo seřízl vrchol hory obřím nožem. Obrovský komplex kláštera obehnaný hradbami, které ho ale stejně nedokázaly ochránit před zničením. Zvenku působivé. Uvnitř nevídané. Uprostřed zbytků staveb je dokonale kruhové, sopečné jezero s překrásně modrou vodou, nádherně kontrastující s šedí kamene kolem. Co se zachovalo, je spíš pod zemí. Prolézáme obrovská sklepení s neskutečnými klenutými stropy. Přidává se ke mně starší chlapík a společně obdivujeme masivní kamenné bloky, z kterých byk klášter postaven. Nemluví anglicky, já nerozumím farsí. Tak si jen občas vzájemně ukážeme něco, co nás hodně zaujalo a kroutíme významně hlavou, jakože tohle je fakt mistrovská práce. Když klášter v 7. století dobyli Arabi, vymysleli si kněží legendu, že tu byl Šalamounův dvůr, potažmo jeho trůn. A protože Šalamouna jako proroka Arabové uznávají, nechali klášter stát. Kdo a kdy ho nakonec zničil, nevíme. Pravděpodobně zemětřesení. Klášter stojí na překrásném místě, za zády hory, pokryté sněhem, před sebou dlouhou rovinu, sem tam porostlou dokonce ovocnými stromy. Zbylo z něj opravdu jen velmi málo, ale i to nás dokázalo okouzlit.
Pod hradbami je malý obchůdek, kde si můžeme dát čaj a něco sníst. Dali jsme si opravdu vynikající sušenky, nisc jiného pán neměl. Spolu s námi vchází dovnitř pět lidí v důchodovém věku, evidentně turistů ze západu a větrem ošlehaný místní průvodce. Jedna z dam si k nám přisedá a říká, že jsou amatérští botanici ze Skotska a jsou v Íránu už po třetí. No, rádi bysme se sem taky ještě vrátili. Nasedáme na motorky a míříme do města Miyandoab u jezera Oroumiyeh, kde bysme chtěli přespat. Domlouvám se s Myši a Honzou Toyotou, v kterém hotelu se sejdeme. V autě dnes jede i Markéta, který pravděpodobně nesedl včerejší čersvý sendvič a strávila celou noc na záchodě, takže se potřebuje vyspat. Což mají holky sice poměrně slušně nacvičeno na motorce, ale na souvislý několikahodinový spánek to většinou nevyjde.
Nepřestávající silný vítr zvedl do vzduchu obrovská oblaka žlutého písečného prachu, která jako žlutá mlha pokrývají všechno kolem. Je to stejné, jako když si nasadím brýle se žlutými skly. Slunce je malé bílé kolečko, do kterého se dá bez problémů dívat pouhým okem. Po několika desítkách kilometrů to začíná působit poměrně stísňujícím dojmem. Dorážíme do Miyandoab. A zastavujem na křižovatce, abychom se podívali na cestu k hotelu. Jezdíme bez GPS, takže vždy musíme maloučko improvizovat, ale díky ochotě místních lidí jsme se vždycky dostali, kam bylo třeba. Jak zastavíme, začnou se kolem nás hromadit lidi, pomalu, ale jistě jich přibejvá a neni to úplně příjemný. Stávalo se nám to po celou dobu, ale v tom podivnym slunci a žlutym vzduchu vypadá všechno jak z béčkovýho horroru. Lidi se na nás lepí pořád víc a když mi Líba říká, že ji začínaj osahávat, což se nám zatim nikdy nestalo, nasedáme znovu na mašiny a padáme odsud. Den oživlých mrtvol. Další město asi o deset kilometrů dál je Bonab.
Zastavujem u jedný z řady restaurací kolem silnice a hledáme v mapě místo, kde udělat další pokus o přespání. Provoz je tu poměrně hustej, ale čumilové žádný. Necháváme motorky stát tak, aby na ně bylo ze silnice vidět a zkoušíme se spojit s Toyotou. Žádnej signál. Objednáváme jídlo, mají kebab s rýží. Pijem čaj a pak se Vrba s Rosou dohadujou s místníma – kousek dál u silnice je prej slušnej hotel. Chlapi berou motorky a jedou ho okouknout. Je to tak, solidní hotel, dobrá cena a parking pro motorky ve dvoře, není co řešit. Ubytováváme se, Toyota s holkama nikde. Signál zrovna tak. Rosa volá z recepce pevnou linkou do recepce hotelu, kde jsme měli být původně. Jsou tam, ubytovali se a přejíždět za námi nebudou, takže až ráno
.
Ráno snídáme a prohlížíme se poměrně bizarní výzdobu jídelny. Nejúžasnější exponát je obraz, jehož součástí je 3D, realistický model stromu, který organicky zapadá vskutku originálního díla. Kolem 8 doráží zbytek party a pokračujem podél jezera Orumiyeh nahoru. Další zastávkou je bizarní vesnice Kandovan, kde žijou lidi v podivných útvarech, docela podobných obřím termitištím. Uvnitř kamenných jehlanů jsou vydlabané místnosti, ve kterých žijou lidi. Okna a dveře všech tvarů, velikostí i barev, před některými ,byty‘ občas prostor vytvářející přírodní terasy. Po nich běhají malý děti i domácí zvířata, mezi nima se proplétají turisti. Vlastně skoro pořád někomu chodíte po dvoře, čumíte do kuchyně, odhrnujete sušící se prádlo. Markéta tvrdí, že je to celý jen turistická atrakce (u vjezdu se platí vstupný jako v Disney landu) a že ty lidi jsou tam jen přes den. Večer je naložej do autobusů a odvezou na sídliště, kde doopravdy bydlej. ? Na parkovišti nás obklopí horda studentů středních škol z Tabrízu a Teheránu. Jenom kluci, smíšený školy neexistujou. Chtějí se fotit s náma a s motorkama, sóĺo, nebo ve skupinkách. Jeden mi říká, že v Íránu jsou krásný holky a ukazuje pár studentek, co přijely jinym autobusem. Souhlasím. Stěžuje si, že ale musej chodit takhle nesmyslně zahalený, takže si je nemůžou pořádně prohlídnout. Souhlasím, to je fakt nepříjemný. Ptá se, co si myslím o Ahmadinežádovi. A dodává, že on i Chamenejí jsou na hovno. Souhlasím, ale pomoci nemůžu, tohle si budou muset zmáknout sami. A ať jsou klidně impulsem zahalený studentky.
Pokračujem do Tabrízu, kam přijíždíme kolem druhý hodiny odpoledne a ubytováváme se v jednoduchym hotýlku. Na pokoji umyvadlo, sprchy a záchody na chodbě, v přízemí malá jídelna. Motorky vezem do parkingu asi o půl kilometru dál, do uzavřenýho dvora, kde je hlídá starší chlapík. Tohle je v Iránu běžná praxe – hotely, co nemaj parking se domluví s někým nedaleko, s jinym hotelem, nebo barákem co má parking na dvoře. Aby nepřicházeli o mobilní hosty, domluvěj to kousek od hotelu, parking ovšem není v ceně. Chcem vyrazit do města, Tabríz má jeden z největších bazarů v Íránu a my máme ještě pořád hromadu peněz, který by bylo fajn utratit za suvenýry. Vrba s Rosou jsou utahaný a chtěj si dát aspoň dvě hodinky spánku. Holky se domluvily s kuchařem dole, že připraví dizi abgušt, specialitu, na kterou jsme za celou cestu nenarazili. Je to jednoduchý – přinesou vám čočku s jehněčím, rajčata a brambory a vy si to sami rozmačkáte na kaši. Zbytek se rozhodl vyrazit do bazaru. Podle průvodce je tam 24 karavanserájů, takže se najíme uvnitř. Bazar je skutečně obrovskej, ale jeho nabídka nás docela zklamala, samý praktický věci pro místní. Jedna ulice plná bot, další povlečení… Dává se s námi do řeči chlapík, co mluví anglicky a nabízí, že nás odvede ke karavanseráji. Jak řekne, tak udělá, bohužel všechny karavanseráje jsou zrušený a místo nich jsou skladiště, takže s jídlem to vypadá bledě. Nicméně chlapík jde pořád s námi a překládá nám do angličtiny i tam, kde to vůbec není třeba. Stavím u chlapíka, co prodává primitivní nože vlastní výroby, kterým samozřejmě nemůžu odolat. Ptám se kolik stojí. Chlapík ukáže dvaceti tisícovou bankovku. Náš průvodce oznámí, že 20 000 Chomejní, pro případ, že bych byl slepej. Nakonec nás opustil, když jsme vyrazili z bazaru ven hledat hospodu. Potkali jsme Honzu Toyotu a ten nám dal tip. Hospůdka byla v patře a podezřelý bylo to, že kromě nás tam nikdo nebyl. Ptáme se na dizi abgušt, kejvaj hlavama jakože to máte štěstí, tuhle dobrůtku umíme fakt dobře. No sláva, dáme si všichni. A co k pití? Asi kolu, nebo vodu. Jasně, hned to bude. Začalo to tim, že přinesli z cukrárny v přízemí zmrzlinu, kterou jsme si neobjednali. Každýmu kornout. Pak nějakou polívku a hned vzápětí ovocný piva nepiva. No a když začali snášet kebaby, zvedáme se a jdeme pryč. To nebylo nedorozumění, to byl normální podraz na turisty, za kterej by se nemuseli stydět pražský taxikáři. Zpátky do bazaru, kupujem kilo černýho čaje a cukr nasekanej na malý kousky, abychom si mohli i doma sladit čaj na íránskej způsob. I když doma vlastně vůbec nesladíme. Hynek objevuje pána, kterej vyrábí z velkých homolí cukru malý kostičky. Má něco mezi zednickym kladívkem a motyčkou a před sebou mezi koleny takovej verpánek. No a ťuk, ťuk, ťuk vyrábí hezky po jedný malý, nepravidelný kostičky. Zřejmě celý den, což může možná někomu připadat trochu jednotvárný, ale někdo to dělat musí. Potkáváme zbytek party a domlouváme se, že v osm před hotelem a vyrazíme za nočním životem. Je to naše poslední noc v Iránu, tak by měla stát za to. Rozdělujem se a jdeme s Libuškou nazdřbůh ulicema, plnýma lidí. Najednou poutač KAVÁRNA, to snad není možný. Po schodech dolů, když kavárna, tak pochopitelně underground. Objednáváme dvakrát presso. No, presso to není, normální káva s lógrem z jazvy, navíc ne úplně nejlepší. Ale první kafe po 10 dnech, tak si ho vychutnáme a večer sem odvlečem všechny ostatní. 
Pak společně pokračujem a hledáme čajovnu, o který mluvil Ode. Má fakt koule, taková čajovna IV cenový skupiny. Plná tmavejch chlapů a ani jedna ženská a ani jedno volný místo. Nás je dvanáct, takže se jen tak k někomu nevmáčknem. Chlapík u vchodu, co mu ten prima podnik patří se ptá, odkud jsme. Když slyší, že z Čech, začne pokřikovat Praha, Muzeum, Kačerov a je jasný, že to bude dobrý. V Česku byl, Čechy má rád, takže hned vyhazuje nějaký místňáky od stolu blízko dveří, kam se máme naskládat. Jasně holky taky, žádnej problém. Když se na lavici u dveří vyskládala naší holčičí sestava, nebyly v čajovně oči, který by se neupřely naším směrem. Znáte ten pocit, když jdete na zábavu do vedlejší vesnice, která u vás minulej tejden dostala nakládačku po vesnickym mači? No tak takhle to chvíli vypadalo, ale vzápětí se většina maníků začala usmívat a se zalíbením si holky prohlíželi. Objednáváme čaj a dýmky a snažíme se zapadnout. Sympaťák za mými zády poslouchá z mobilu muziku. Co posloucháš, ptám se. 50 Cent, povídá a nabízí sluchátko. No ty vole, něco jinýho bys neměl? Eminem??? ptá se bezelstně. Ne, ne, žádný popový sračky, chci něco vašeho, nějakou vaši kapelu. Enigma, zkouší to. Rezignuju. Je fakt, že íranská muzika je hodně špatná, stupidní bezduchej pop. Když jsem chtěl v krámě s muzikou rock, prodavač říká, že ten je tu zakázanej. Takže si hledíme čaje a dýmek a je nám dobře. Kolem půl dvanáctý se končí, i tak to bylo neuvěřitelný, takhle dlouho. Jdem se ještě projít po městě, dojíme z poslední noci, co se dá. Potkáváme dva chlapíky, co uměj anglicky a chtěj si povídat. Oba jsou profesoři z místní university a když slyšej, že jsme z Čech a objeli jsme kus Íránu na mašinách, maj radost jak malý děti. Kdybyste něco potřebovali, ozvěte se!!! Děkujeme, ale zítra už musíme pryč, sakra. Vracíme se do hotelu a usínáme, venku začalo lejt.
Ráno balíme motorky, dáváme si čaj a čeká nás cesta přes jezero Orumiyeh do stejnojmennýho města, odkud je už jen 60 km na hranici. Most dokončili před dvěma měsíci, což je klika, jinak by nás čekalo ještě 350 kilometrů. No on tak úplně dokončenej není, jak jsme zjistili na místě, ale přejet se v pohodě dá. Jezero vysychá, objížíme ho z druhý strany, než když jsme cestu začínali a jedem obrovskýma solnýma pláněma. Most je spíš dlouhá sypaná hráz ze šutrů a uprostřed otevírací kus, zřejmě kvůli lodím. Na konci mýtný budky, ale výběrčí nás nechává projet zadarmo, jeden z posledních dobrých skutků, kterých nám íranci připravili opravdu moc. Asi patnáct kilometrů před hranicema dojíždim Vrbu, který ukazuje, že mu prasklo spojkový lanko. Zkusí dojet na přechod a tam spojku opravíme. Jedinej problém byl na policejním stanovišti, kde stála ve frontě asi tři auta. Vrba nechtěl stavět, tak se vecpal mezi auta a stojícího policajta a prostě na trojku proskákal kolem něj. Policajt ani nemrkl okem, takže se protahuju za ním a za chvíli jsme na hranicích. Okamžitě je kolem nás hromada překupníků, který nabízejí výměnu riálů za turecké liry. Neznáme oficiální kurz, takže jedem k bance – otevřenýmu okýnku těsně před hranicí. Překupníci klušou za námi, Vrbu tlačí Klára s Líbou. Banka nabízí úplně stejný kurz jako veksláci, takže nakonec stejně měníme u nich. Přejezd Íránské hranice je otázka pár minut, vše jde stejně snadno, jako když jsme přijeli. Na turecké hranici by mělo být vše ok – díky intervenci českého konzula nás nechají jet a kauci dostane Ode na turecko – bulharských hranicích. Člověk, s kterým to konzul domluvil tu ale není, takže všechno zase dlouho trvá. Opravujeme Vrbovu spojku a dáváme oběd u starých známých v picerii na hranici. Trochu podražili, ale vem je čert, už jsme tu definitivně naposled. Asi po dvou hodinách můžeme vjet do Turecka, neuvěřitelné. Míříme do Vanu, vojáci co tu byli před čtrnácti dny, jsou na svých místech. Několikery kontroly pasů a na té poslední se ptáme, zda je bezpečný nejet po silnici, ale pustit se po cestě přes hory. Half safety, povídá voják. Tak to risknem. Dvě motorky a auto jedou po silnici, pět mašin to zkusí asi 100 km dlouhou horskou pěšinou. Jedeme korytem řeky, kolem nás se zvedají ostré štíty hor. Najednou mám pocit, že se mi něco stalo s helmou, slyším hroznej hukot. Podívám se vlevo a souběžně s námi letí obrovský bitevní vrtulník Cobra. Vidíme pomalu se otáčející vrtuli, pak Cobra zrychlí a zmizí za ohybem řeky. No páni, takovej doprovod jsme ještě na cestě neměli. Uhybáme do hor a valíme se po hodně prašné cestě, v oblacích prachu musíme jet poměrně daleko od sebe. Potkáváme chlapíka, který s velikým buldozerem rovná drobné závaly na cestě. Ptáme se, zda je možný přejet hory a muž říká, že ani náhodou. Nahoře je prý cesta zavalena do výšky dospělýho chlapa a projet se nedá. Pokračujem ještě pár kilometrů, zpátky na silnici by snad mělo být možný projet i jinou cestou. zastavuje nás Vencův defekt, první (a poslední), který jsme měli. Hynek už gumy opravuje jako zkušenej profik, takže s jeho pomocí má Venca za chvíli hotovo. Času je ale už málo a musíme se vrátit na silnici. Při výjezdu do nejvyššího sedla ve výšce 2800 metrů se s Vrbou necháme unýst serpentinama a jedem, co to dá. Byla z toho neskutečná jízda, kufry nekufry jsme se hnali do města Van. 
Těsně nad městem při sjezdu plnym ostrých zatáček začíná pršet a pak přijdou kroupy. Ale už nás nemůže nic zpomalit, dojíždíme do města s očima rozzářenýma jak malý kluci a hledáme hotel, kde se máme sejít se zbytkem výpravy. Hned na druhý pokus ho máme. Ubytujem se a jdeme do hospody na večeři. Po večeři hledáme hospodu, kde bysme si mohli dát pivo, což je docela problém. Všude je plno malejch kluků, co nám nutěj cigarety, pak nás nějaká místní dvojka vede do klubu, kterej se nám moc nezdá. Vracíme se zpět, když nás dohoní majitelka klubu a říká, že pivo tu je problém a ať jdem k ní, že je tam živá muzika a po ní DJ. A pivo samozřejmě. Necháme se ukecat a sedáme k jednomu z mála volných stolů. Kapela je docela tragická, ovšem místní ji znají a polovinu písní zpívaj se zdviženýma pěstma s sebou. Zřejmě nějaké kurdské revoluční popěvky. Primitivní sedumdesátkovej rock, kterej nemůže zachránit ani pár exotických nástrojů. Zřejmě to bylo hodně o textech. Ovšem po nástupu DJ jsme na rockery ještě rádi vzpomínali, to bylo skutečný peklo. Dopíjíme pivo a s nasazenými úsměvy na tvářích opuštíme klub. Ty íránský čajovny, kde se jen kouřilo a kecalo, měli přeci jen něco do sebe.
Druhý den ráno nám manažer hotelu, nebo čím vlastně byl, připravil typickou Vanskou snídani. Van je proslavený skvělými sýry a tady jich je na stole hned několik druhů, jeden lepší než druhý. Po snídani jdem nakládat motorky na vlek. Už to máme nacvičený, takže za hodinku a půl je vše naloženo a Honza s Odem můžou vyrazit k domovu. Doufáme, že to není naposled, co motorky vidíme. Poté se půlka party vydává k jezeru, kde jsou zbytky staré pevnosti. Zbytek kupuje lahvové pivo a jde lenošit do parku. Já se jdu podívat po nějaké hudbě a dávám si čaj v maličkých čajovnách. Je příjemný jen tak sedět a dívat se, jak místní žijou. Zeptaj se odkud jste a dál si vás nevšímaj, tak to mám rád.
V poledne jsou před hotelem přistaveny dva mikrobusy a jedem na letiště. Odbavení, startujem směr Istambul. Tentokrát věci letí rovnou do Prahy, takže nebudem muset řešit úschovnu. V Istambulu máme téměř 12 hodin a vytipovanej hostel, kde přespíme. Jsme tam kolem 19.00 hod, ubytujem se a hledáme hospodu, kde se najíme. Končíme u stejnýho chlapíka, u něhož jsme večeřeli při cestě tam. Ale dnes je nádherný teplo, sedíme venku a jsme plni toho, co máme za sebou. Vrba mě táhne na záchod a holky mezitím připraví překvapení – narozeninový dort. Za týden mi bude 47 a moc jsem si přál oslavit svý narozeniny o chvíli dřív, s lidma, který mám fakt moc rád a je mi s nima dobře. Po večeři pokračujem do baru na pár piv a panáků, ale únava nás rychle zmáhá, takže žádná bujará oslava.
Ráno rychlá snídaně s výhledem na Modrou mešitu a pak cesta tramvají a nadzemkou na letiště. Tři hodiny v letadle a jsme v Praze. Loučíme se a je mi fakt smutno, jako vždycky, když skončí něco opravdu intenzivního. Jedeme domů, vaříme si s Libuškou černý íránský (čínský) čaj a povídáme si se psy. Je nám tu dobře a stýskalo se nám. Tam, daleko v zemi, která nám nabídla tolik pěkného, nám bylo taky dobře. A stýská se nám. To co jsme společně prožili je těžký vyprávět, tak tohle nesouvislý povídání berte s rezervou. Ale pevně věřím, že z něj pochopíte, že Írán je překrásná země, kde nic nebylo přesně tak, jak jsme si představovali. Že je to země, z které můžete vidět hromadu obrázků a stejně vás skutečnost překvapí na každém kroku. Že je to země, o které toho bylo strašně moc napsáno, ale co prožijete a uvidíte se stejně nedá popsat slovy. Že je to země, z které odjedete opravdu bohatí, i když si povezete jen kilo černýho čaje.