Tunisia 2009
Tunis 2009
V úterý ve čtyři volá Alda že nemá gumy. Václav se cestou z práce stavuje v Race Tool, kde by měli mít nějaké odložené. Nemají. V šest jdu do pizzerie na rohu pro placku a za půl hodiny je Vašek s autem, vlekem a mašinou u nás.
Háže do sebe italskou manu, nahráváme muziku na kartu, nakládáme mojí motorku a kolem půl sedmé vyrážíme směr Genova. Moje KTM nestartuje, během posledních mrazivých nocí umřela baterka. Je ale skoro nová, tak beru z auta startovací kabely a doufám že jí v přístavu probereme z letargie.
Cesta do itálie přez Mnichov, Insbruck, Brener je neskutečně dlouhá. Vlek unožňuje maximálku 120. Střídáme se za volantem. Alda jede po ose, večer je -1 stupeň. Je to magor. Nad ránem dáváme 2 hoďky spánku na parkovišti u benzínky a v 8 opět vyrážíme. 9:30 píše Alda že vstává. Má to ještě 700 km a tak lehce pochybujeme nad realitou jeho včasného příjezdu. Kolem 12:00 jsme v Genově. Přístav nalézáme snadno. Mašiny z vleku, kabely, start, všechno klape jak po drátkách. Přijíždí dva němci na GS. Leje jak z konve. Objevuje se skupina starších italů na kroskách s třicítkami nádržema. Jsme mezi nima jak sloni v porcelánu. Před deštěm se schováváme v malé restauraci, nebo spíš stánku u přístaviště. Stmívá se. Už stojíme v řadě před otevřeným chřtánem lodi. V tom se objevuje Alda. Na poslední chvíli kupuje lístek. Nakládání lodi trvá 2,5 hodiny. Nejdříve kontejnery, pak my a za náma auta. Obsluha kurtuje motorky k podlaze. Venku se zvedá lehká bouře, tak snad to bude držet. Vyplouváme. Loď sebou háže jak houpací koník i když je velká jak malý ostrov. V restauraci slavíme Aldovu odysseu dvěma lahvemi předraženého vína a nad mapou kecáme do půlnoci. Aleš má kajutu, my s Vaškem spíme v místnosti plné křesel na 9 patře. Venku řádí bouře a rychlostí 17 uzlů (32 km/h) se vlečeme na jih.
22.10.2009
Do 10:30 chrápeme. Snídaně v baru na ocase lodi. Venku je krásně, fouká teplý vítr z Afriky. Míjíme Sardínii. Je to nuda jak prase. Celej den proflákáme mezi barem a noclehárnou. V sedm hodin konečně přirážíme ke břehům afrického kontinentu. Je hnusně, tma a mrholí. Prokousáváme se davem cestujících k motorkám. Vylodění probíhá rychle a bezproblémově. Fasujeme spoustu celních dokumentů, posílají si nás od okýnka k okýnku. Když se snažíme odjet opět nás vrací pro nějaké razítko a tak pořád dokola. Mezi tím pán co zařídí všechno možný i nemožný, včetně správného razítka, samozřejmě za prachy. Asi po hodině se konečně prokousáváme celnicí a v doprovodu dvou němců na BMW míříme do centra. Asi třikrát projíždíme místní václavák sem a tam, hledajíce hotel. Velký neón nás nakonec vtahuje do útulného a čistého hotelu s podzemníma garážema hned vedle. Super. Na ulici nás uloví místní playboy s nagelovaným hárem a táhne nás do docela dobrý restaurace. Pizza nic moc, ale pivo super. Čmoud s náma sedí skoro celej večer, nic neříká. Nerozumí. Nakonec chce prachy, Alda ho posílá do háje. Pak už jen hotel a postel.
23.10.2009
Ráno kopu kluky z postele o hodinu dřív, bo jsem si nenařídil místní čas. U snídaně se potkáváme s rukama baworskejma. Kecáme nad mapou, mají perfektně (inu německá důkladnost) připravený itinerář cesty, poznámky k zajímavým místům. Dokonce mají kalendář trhů s velbloudy v jednotlivých městech. Berem od nich nějaké tipy. Po natankování a dofouknutí gum hledáme Kartágo. Objevuje se první nedostatek v přípravě – ovládání navigace. Místo avizovaných 17 km najíždíme 35, ale rozestavěnou čtvrtí nakonec přijíždíme ke katedrále kolem níž se na vyvýšeném pahorku nad mořem kdysi rozkládalo mocné Kartágo. Poměrně rozsáhlé místo dnes nabízí jen pár sloupů, bezpočet hlavic a muzeum. Tady je asi třicet soch, nějaké mozaiky a keramiku. Suma sumárum nic moc, ale jsme rádi že jsme tu. Přeci jen to kdysi bylo jedno z nejmocnějších měst světa. Alda si průvodkyni, my s Vaškem se couráme rozvalinami a fotíme. Zvedá se vítr a víří jemný písek.
Z kartága už celkem snadno najíždíme na vytyčenou trasu. Tentokrát nás navigace vede dokonale. Po vedlejších cestách se protáhneme starým městem a letíme na jihovýchod. Vítr je šílenej, horší než v íránu. U stánku u silnice kupujeme granátový jablka a stavujeme se v restauraci udělaný z garáže na kuře a kuskus. Je to super! Chceme dojet do Dougy, kde jsou další antické památky. Bohužel nestíháme návštěvní hodiny a chlapík u závory je neoblomný. Nabízí nám údajně pravé antické mince za 20 TND. S díky odmítáme. Stmívá se a tak nám nezbývá než otočit motorky zpět dolů do vesnice, do jediného hotelu v okolí. Vypadá až nechutně luxusně a odpovídá tomu i cena. 30 USD na osobu. Fuj. Venku ale začíná pršet a tak je rozhodnuto. Ještě zajíždíme do nedaleké čajovny na čaj a vodní dýmku. Pan restauratér je vtipnej a ochotnej chlapík a z televize v rohu jede jeden břichotanční klip za druhým. Po hodince sedáme opět na koně a vracíme se do hotelu. Na recepci čeká bar s panákama a pak luxusní postel. Zítra chceme ujet co se dá, takže bychom měli vstávat dřív. Jo ještě doléváme Aldovi chladič, bo nemá v expanzce ani kapku. Toť vše.
24.10.2009
Vstáváme k relativně slušné snídani a mažeme na archeologické místo Douga. Město je velký jako prase. Nakonec tu trávíme celé tři hodiny. Je to velký a úžasný. Amfiteátr, chrámy, zbytky domů, lázní, skladišť. Celé město je ve velmi dobrém stavu. Na zemi jsou mozaiky, podzemní chodby průchozí, hrobka zrekonstruovaná. Ve dvanáct tak s pěknou sekerou vyjíždíme směr Jughurtova stolová hora. Opět šíleně fouká a trochu prší. Moc nám to nejede, ale jedem nonstop. Ve městě Leket zastavujeme na gábl. Kluci jedou v místní specialitě – stejku, já radši obligátní kuře. Blížíme se k hoře, která z dálky v temných oblacích vypadá jak prána pekel. V pět jsme na úpatí a navigace nás nahání na slušnej kamenitej offroad. Stmívá se, tak navrhujem přespat ve stanu přímo pod horou. Ještě za soumraku stoupáme jedinou přístupovou cestou na vrchol hory. Západ slunce nad rozvalinami antického města je nám odměnou. Alda jde až na druhou stranu stolovky, my se zatím pokoušíme postavit jeho trojmužný stan. Nedaří se. Naštěstí je Aleš za chvíli zpět a uvádí věci na pravou míru. Máme krásnej rodinej hangár za kterej bychom se nemuseli stydět ani u Balatonu. Venku prší, kecáme, žerem. Z dáli se blíží hlas. Muž s někým velmi hlasitě hovoří po telefónu. Václav vylézá ven. Muž mu předává telefon a Vašek lámanou francouzštinou diktuje osobě na druhé straně naše jména a čísla pasů. Muž se prý omlouvá a po obdržení informace že nejedeme do alžírska, které je už na dostřel nám přeje dobrou noc a šťastnou cestu. Doufáme v romantické ráno pod stolon horou.
25.10.2009
Ráno je všude kolem mlha jak prase. Celou noc pršelo a vůbec se nám do těch sraček nechce. Všechno je mokrý. Od pěti už nemůžu spát. Pán ze včerejška je opět u motorek, jestli tam seděl celou noc tak potěš. Má jenom plášť. Balíme mokrej stan a po kluzkých kamenech slíždíme ostrýma vracečkama na úpatí hory. Podle GPS pak objíždíme celou horu ze severu. Asi 50 km pak kličkujeme mezi poli. Jedem po hliněné polňačce, ale nakonec nám to nepřijde až tak moc zajímavé, ani krajina se příliš neliší od jižní moravy a tak to stáčíme na asfaltku směr Le Kef. Oběd klasicky kuře s bagetou a jakousi místní hnusnou Coca Colou. Přijíždí naši známí němci na BMW. Stolovku neviděli, byla celá v mracích a zahalená mlhou. Doporučujeme jim naši restauraci a po asfaltě míříme do Touzeru. Chceme najet na vedlejší silnici a trochu kufrujeme mezi vesnicemi. Odměnou je nám písčitá cesta a přejezd vyschlého koryta řeky. Místní děti nám ukazují směr přes pistu a za odměnu měnu chtějí, jak jinak, prachy. Dostanou 2TND. Po silnici s písčitýma návějka pokračujeme pž téměř pouštní krajinou. Konečně to vypadá jako afrika. Míjíme fosfátové doly. Hory navážky převyšují okolní pohoří. Celá krajina tak působí velmi bizardně. Ideální místo pro natáčení Star wars. Po celodenním přejezdu dorážíme navečer do Touzeru. Chvíli hledáme hotel, ale nakonec nás Garmin dovede do super hotelu s několika atrii, garáží pro motorky. Vše je obložené pestrými dlaždičkami. Jdem na pivo do vedlejší restaurace. Hostinskej se kroutí, že pivo není v celým městě, nakonec ho někde spalší, ale je v miniplechovkách za šílenou cenu. Za nevalný špagety a Aldův velbloudí kuskus a 12 piv tam necháváme 40 USD. Přijde mi to uhozený a doufám že v kempech na poušti to bude lepší. Jo taky jsme potkali u cesty velblouda. Nechal se podrbat za uchem a Venca přehrál svou iránskou repliku „neskutečný štěstí, pouštní velbloud!“
26.10.2009
Standardní hotelové ráno. Smrad na pokoji, Budějn chrápe, já nemůžu spát. Snídaně, bageta, máslo, marmeláda, kafe. Vytahujeme motorky z garáže, chvíli se handrkuju s Aldou že místní atrakci – projížďku v kočáře s koňma po oáze prostě nestíháme a frčíme směr solné jezero a hlavně vesnice Star wars. Za osadou končí asfalt a začíná tvrdá pista. Je to jedna velká roleta. Mašina skáče jak urvaná, navigace drnčí a hrozí upadnutím. Po několika kilometrech nabíráme odvahu a zrychlujeme. Nad 60 km/h se motorka uklidňuje a dá se v pohodě jet i po roletě. Tu naštěstí střídají písčité návěje a tak se nenudíme. Krajina je už totálně pouštní. Kopírujeme jižní břeh menšího solného jezera. Míjejí nás luxusní bílé Toyoty Land Cruiser s turisty z Džerby. Zajíždíme jen tak pro prdel na jezero. Je to bahnitá mazlavá hmota, posolení tenkou vrstvou bílé soli. Pokud se nezpomalí, tak se po tom dá jet. Každé přibrždění ale hrozí pádem. Alda tak hází přímo před kamerou ukázkovou držku. Svezl se po boku a tak se mu ani motorce nic nestalo. Jen je celej od bahna. Aspoň není tak vidět jeho silničářská obuv 
. Pokračujeme dál a krajina se mění v offroadové hřiště vyježděné do velikých Toyot. Klopenky, výjezdy, padáky dolů. Užíváme si to. Vracíme se zpět na pistu a snažíme se najít vesnici. Navigace nás zavádí kamsi na duny. Co se dá dělat. Zakousáváme se do vysoké saharské duny, jde to z tuha, ale nakonec se ocitáme nahoře. Vesnice leží pod námi. Parkoviště hlídá muž co tvrdí že hrál komparz ve filmu Tobruk. 
Vesnice je kašírovaná ze sádry, prázdné korpusy vyplňuj dřevěné konstrukce. Uprostřed náměstíčka jsou stříbřité antény, všude vyřazené klimatizace a trubky imitující vesmírnou technologii. Taky tu jsou trhovci s korálkama a pouštníma růžema a pravým saharským pískem ve skleničce. Po necelý hodince opouštíme cizí planetu a po roletě pokračujeme směr Nefta. Tankujeme a Alda zjišťuje defekt předního kola. Vyměňujeme duši. To nám zabírá skoro hodinu na slunci ale přesto se rozhodujeme k přejezdu jezera po západní straně terénem a ne po hrázi na východě. Cestu na jezero nacházíme poměrně snadno a je to mazec. Na horizontu se vlní hladina fata morgány. Po bahně se solnou krustou jedu podle satelitu 92 km/h, což mi Vašek ani za boha nevěří. Rovná plocha končí a začíná mírně zvlněný terén s velbloudí trávou. Kamení střídají písečné dunky, výjezdy a sjezdy. Blbneme a docela nám to odcejpá. Terénní pista má 85 km. Asi po deseti kilácích hlásí Alda totální smrt spojky. Páčka neklade žádný odpor, spojka nevystavuje. Tak to jsme v prdeli. Spoléhám na kemp v Douz, známé středisko všech offroadových výprav. Třeba tam bude nějaký mechanik. Takže navrhujem pokračovat v útrpné cestě bez zastávky a řazení natvrdo. Aleš nemá navigaci a pisty v mapě nejsou. Nemůže jet tedy sám a tak konec focení a natáčení a odpočinku. Je to dřina jak hovado. Kolena a záda chtějí pauzu, smůla. Naštěstí nadšení z jízdy v dunách přehluší všechno ostatní. Takovej malej první dakar Malý zahrabání už rutinně řeším povalením motorky na bok, nakopáním písku pod kolo a pak plnej kotel. Funguje to. Se soumrakem dojíždíme na asfaltku kopírující jižní břeh solného jezera. Alda si oddychuje. Do Douz je to ještě 85 km. Navigace nás bezchybně vede tmou, co chvíli nás překvapí stádo velbloudů, postávající uprostřed silnice. Docela adrenalin. Zpívám si, abych zahnal únavu. Před Douz hledám v Garminu kemp 4x4 a ten nás protáhne městem až k branám parádního kempu. Sprcha, pivo, večeře o několika chodech. Je tu jeden terénní auťák vedle druhýho všechno pouštní speciály. Většinou starší němci a francouzi. Chlastáme, kecáme a trochu padáme únavou. Ráno se pokusíme opravit spojku a pokračovat dál do Sahary.
27.10.2009
Ráno vyhazuju Aleše ze spacáku. Celou noc jsem blil a sra…. a nad ránem jsem vedle záchodů objevil KTM dodávku s několika kroskama. Třeba budou mít mechanika. Měli! Obtloustlý chlapík přináší sadu O kroužků, speciální kleště a originál motorex minerální olej do spojky. Během 10ti minut je hotovej a my můžeme vyrazit. Je mi nahovno, celou noc sem strávil u mísy. Asi ta včerejší krojovaná večeře. Před sebou máme dakarskou etapu do Ksar Ghilane. Nakonec se nějak dávám dohromady a o půl dvanácté tankujeme na Oil Libia 95ti oktanovej bezolovnatej benzín. Hledáme cestu na pistu, chvíli kufrujeme na dunách za městem (na první se hned zahrabu) a nakonec najíždíme na písčitou cestu směr café Sahara, kde začíná etapa dakaru. Je to asi 20 km a upřímně už tady toho máme dost. Hážu tlamu přes řidítka. Písek je mouka dvounulka, fakt peklo. Ve vyjetých kolejích se nedá jet a tak občas kosíme velbloudí trávu okolo. Je poledne, takže ideální čas bejt na poušti bez jedinýho stínu. Ale statečně se prokousáváme kupředu. Nakonec se šťastně ocitáme před zbouchanou chatrčí, polepenou tisíci expedičních samolepek, vizitek, vlajek. Dáváme si fantu a sledujeme kolony bílých toyot s turisty. Po kamenitá cestě s písčitýma návějema pokračujeme dál. Čeká nás ještě 90 km! Pista s ostýma kamenama se střídá s písčitýma dunama přez který se není problém přehoupnout. Chce to jen trochu rychlost a ideálně mimo koleje od aut. Tam je písek pevnější a zadek tolik neplave. Postupně tomu přicházíme na chuť. Občas se někdo zahrabe, pády nepočítáme. Po včerejší noci jsem slabej jak moucha a nezvednu motorku a tak musím čekat na pomoc. Většinou to odsere Vašek. Díky!!! Míjíme další dvě kafé narvané turisty, tentokrát jen profrčíme kolem. 
Přichází další duny, tentokrát delší, přeci jen nám to už trochu jde a tak jen jedno Aldovo zahrabání. Za pískem se rozprostírá dokonalý tréninkový hřiště. Na kamenitý pláni jsou asi 2metrový krtince písku, jeden vedle druhýho. Blbnem mezi nima jako malý kluci. Točím, krajina je nádherná. Parádní škola jízdy v písku. Některý duny mají z druhý strany vyfoukanou převjej a to zaskočí. Tentokrát se žádná držka nekoná. Slunce se pomalu kloní k horizontu a my jsem sotva v půlce. Přitáhneme plyn a po delších kamenitých úsecích přijíždíme k velký duně a další boudě – kavárně. Děda s babetou tvrdí že do Gilane je to půl hodiny a tak si i přes nízkej horizont v klidu dáváme kafe. Poslední úsek ja samej šutr a oázu už vidíme na horizontu. Je mnohem větší, než jsem si představoval. Slunce už fakt zapadá a před námi se objevuje asi 5 km dunové pole. Tentokrát žádný hromádky, ale regulérní duny. Na kilometru padám asi 7x. Alda zahrabává motorku, já taky. Pro jistotu mi padá na nohu a tak tak ležím v písku s nohou pod mašinou. Rozpálený laufy smaží plastovou botu. Nikdo nejde. Jsem v dolíku mezi dunama. Fajnovej pocit. Už za tmy se nad silou vůle dostáváme do tempa. Jedna vlna za druhou. Zatnutý zuby, kolenama semknutá motorka, unavený ruce, motor vytočenej do bezvědomí a dálkový světla prořezávající tmu. Dokázali jsme to! Jsme v Ksar Ghilane, po stopách Meoniho, kterej tu na LC8 letěl stopade a žádnýho písku si ani nevšiml.
Za nekřesťanských 30 TND na osobu si najímáme berberský stan s postelema v kempum dáváme si polívku (hurá) a kuře se špáglema. Chvíli sledujeme projekci majitele kempu, propagující výlety auty do hloubi sahary (tvrdí že jezdil dakar na motorce a pak ho sejmulo auto - má pěknou jizvu v zázylku) se skupinou 50 ti vysnobených francouzů co přijeli s kufry na kolečkách. Padáme na hubu. Byl to neskutečnej den. Sahara!!!!
28.10.2009
Aldu přez noc postihla faraónova kletba, takže tentokrát sral on. Cítí se blbě a není scjopnej sednout na motorku. Flákáme se po oáze a jdeme obhlídnout benzínku. Je do hliněná bouda na konci oázy s barely a kanystry. Benzín bude zítra. Tak super. Couráme se s Vaškem po dunách, popíjíme Fantu a chybí nám motorka. Nakonec to ale prozevlujeme až do večera, kdy přijíždí Honza a Vláďa, dva motorkáři z čech. Jedou v opačném směru. Jsme v kontaktu už z čech a smskama během cesty. Dáváme si tipy na další cestu a zdá se že ta hezčí část nás ještě čeká. Chlapi jsou nabalení i s kuframa a trochu se obávají písku. Vypadají ale zkušeně a tak to asi dají. Po celodenní jízdě jsou utahaní a tak jdou po několika pivech na kutě. Zítra zas jedem!
29.10.2009
Ráno u snídaně se loučíme s rukama. Trochu nervózně jedou pro benzín, čeká je těžký den. Nás asi taky, ale pista, kterou jsem vybral podle satelitních snímků (nebyla nikde zmapovaná) snad nebude tak těžká. Dvojnásobně drahý benzín nám taknuje bezzubý stařík z kanystru. Snad je to benzín. Po pár kilometrech uhýbáme ze silnice která přiváží turisty do oázy na východ na prašnou cestu, kde už evidentně dlouho nikdo nejel. Koleje jsou plný písku. Už celkem bez problémů letíme vpřed. Mám svůj den a jízdu si užívám jako nikdy před tím. Navíc jsme všichni odpočinutí po včerejším nicnedělání. Objevuje se několik dunových polí které buď objíždíme po kamenité pláni a nebo je prostě projíždíme. Jedno je poměrně dlouhý a tak v něm kličkujeme. Jedem podle navigace a předem vytvořených stop. Po dunách se objevuje nekonečná kamenitá pláň. Letíme vedle sebe ve stojem emoce stříkaj, neuvěřitelná svoboda. Kolem se začínají zvedat erozí vytvořené stolové hory. Vybíráme si jednu z cest vytvořených buldozerem v kamenité krajině, která se vlní na horizont. Driftujeme v zatáčkách, no prostě jak malí kluci. Kolem se objevují kamenné hráze zachytávající případnou vodu. Nikde ale ani kapka. Kolem druhé přijíždíme do Chenini.
Chenini je úchvatný berberský město plazící se po úbočích rozpadlé stolové hory. Skaly potravin – ksary s klenutou klenbou všude kam se podíváš. Labyrint uliček, sklípků, domků a dvorků. Lidský termitiště. Uvnitř místností jsou zachovalý amfóry, odpadky. Bydlí tu ještě pár lidí, možná jen kvůli turistům. Sem tam vykoukne z dvorka hlava veblouda, nebo oslíka. Mimo bílé mešity v sedle jsou kamenné stavby z okolního kamene a tak dokonale splývají s okolím. Celek působí jako ementál. Z Chenini míříme po dalším krojovaném obědě (to jsem zvědavý kdo to tentokrát odsere) na východ do Tatouine. Tatouine je poměrně nezajímavý město plný dětí a jedné svatby. Bereme levný hotel, Alda dospává nevolnost a my s Vaškem vysedáváme v pouliční čajovně. 
30.10.2009
Po snídani, dolití chladící kapaliny, tentokrát do mojí motorky a natankování pokračujeme na sever do Matmaty. V Tatouine byl dokonce bankomat, takže jsme opět bohatí cizinci. Silnice se klikatí horama , poměrně slušný asfalt dovoluje hluboký náklony a tak si po dlouhý době užíváme rychlost. Podle Google earth jsem vybíral offroadovou cestu a tak si říkám kdy se sakra objeví. Nezklamala. Přijíždíme do města Guermessa, nad nímž se tyčí starý rozbořený ksar. Výjezd je označen zákazem vjezdu, což úspěšně ignorujeme a strmou kamenitou cestou šplháme vzhůru. Schody jsou poměrně náročné a tak v jednom strku zvedáme odloženého stříbrňáka. V jediném domě žije mladá rodina a mají tu kavárnu, Jinak nikde nikdo. Město je hodně podobné Chenini, bílá mešita a spousta kamení. Celý labyrint se dá prolézt, je tu příjemný chládek. Na vrcholu hory jsou pak patrová skladiště obilí s bizardními kamennými žebříky. Sem tam nacházíme zachovalé dveře, kování, keramiku. Jinak tu není nic. Pokračujeme tedy terénní cestou kolem hory mírnou zajížďkou na asfalt. Na jednom z kopců zahlídnu zachovalý ksar a tak opět šplháme po kamenech vzhůru. Nově zrekonstruovaný ksar slouží jako ukázka pro turisty. Driftem letíme zpět do údolí. Míjíme směrovku Matmata a nádhernou šotolinovou cestou upalujeme nekonečným pohořím. 
Stovky kopečků bez známky civilizace. Jo jeden děda s oslem, jinak nikdo. Opět přichází opojný pocit z jízdy. Kamení odletující od zadního kola, zatáčky projetý driftem s vytočeným plynem, přeskakování koryt od vody. Po chvíli se Vašek uzavírající skupinu utrhne a žene se do čela. Chce závodit, má to mít. V ostrý nepřehledný pravotočivý zatáčce si ale sáhne na přední brzdu a končí mi pod předním kolem. ABS naštěstí nezklamalo a předek se neutrhnul. 200 kilová bestie jela asi 5 metrů po šotolině. Mimo blinkru, odřený bundy a naražených žeber vše v pohodě, takže můžeme pokračovat. Slunce je opět na horizontu a tak poměrně svižně sledujeme cestu až do Matmaty. Krásných 80 km štěrku. Do města přijíždíme půl hodiny před soumrakem. Otravní místní kluci na skůtrech se nám snaží vnutit své průvodcovské služby a tak je poměrně razantně odmítám. Hrozí, že nám něco udělají s motorkami a tak jim zase hrozím policií. Obojí je nesmysl. Nakonec jdou do háje a my parkujeme před vchodem do podzemního berberského obydlí. Je předělané na hotel. Kdysi se tu točila epizoda Star wars a jsou tu stále zachovalé kulisy. Plastová kašírka. Je ti hvězdný bar, recepce. Vedla hotelu je další podzemní dům, muzeum. Babka se svíčkou v každý ruce nás provází komůrkami zařízenýma jako za starých časů. Skladiště potravin, ložnice, tkalcovský stav. Dostává 10 dinárů a my míříme do třetího podzemního baráku, tentokrát opět hotelu, kde budeme trávit dnešní noc. Dneska budeme teda spát podzemí jako krtci. Do noci cucáme pivo v podzemní recepci.
31.10.2009
Ráno v podzemí je naprosto idylický. Hotel tvoří 4 díry o průměru 10 – 20 m, hlubokých tak 4-5 m. Z nich jsou do stran v různé výšce vykutány pokojíky. Díry jsou navzájem spojený tunely. K snídani je vajíčko a kafe. Dnes nás čeká závěrečná etapa zpět do hlavního města. Opouštíme úžasnou hornatou krajinu jihu a po nudný hlavní silnici podél východního pobřeží míříme na sever. Míjíme průmyslová města Stax a další. Po dlouhý době opět vidíme moře. Kolem silnice jsou tisíce restaurací, což jsou plechový boudy a přístřešky. Všude visí stažený, nebo čerstvě zaříznutý ovce, vedle je gril. Okolo se pasou další adeptky na popravu. Jedem bez zastávky.
Uprostřed hnusnýho smradlavko města se spoustou autodílen se objevuje třetí největší amfiteátr v římském impériu. Jsme v El Jem. Architektura podobná koloseu v Římě. Z poloviny doplatil na pozdější užití, co by pevnost. Přes to je amfiteátr neskutečné působivou stavbou. Oválná aréna se spletí podzemních chodeb, odkud byli vypouštěni gladiátoři a divoká zvěř. Fantastická akustika a několik pater tribun dokola. Musel to bejt mazec. Kam se hrabe freestyle motocross.
Stmívá se a tak najíždíme na placenou dálnici a po bojový hře na téma pustí mě ten náklaďák, nebo mě rozmázne o svodidla dojíždíme za tmy do našeho hotelu v centru. Jdem do města na pivo, kde se setkáváme s Vláďou a Honzou a odháníme protivný výrostky somrující prachy.
1.11.2009
Dáno jedem tágem do vyhlášenýho muzea který podle průvodce nemůžeme nevidět. Antický sochy, mozaiky, mince posbíraný z celýho Tunisu. Pěkný, ale čekal jsem víc. Pak procházíme strou medýnu uprostřed města. Taky mě to nijak nezasáhlo. Po iránských bazarech je tohle slabej odvárek a smetište. Ale jinak dobrý
No a pak už jen vyzvednout motorky, sehnat pro Aldu zpáteční lístek a odtrpět 24 hodin na lodi a dalších 14 v autě. Ale to už je nuda a šeď.
Co říct závěrem? Tunis je pořádná porce exotiky kousek za humny. Uplně jinej svět (když se na hony vyhnete Džerbě), sahara, afrika. A afriku já miluju. Hynek
GPS TRACKY NAJDETE V SEKCI KE STAŽENÍ!