Roadodendron.cz

Albánie po čtyřech

Po dvou letech se vracíme na místo činu, ale všechno je jinak. Motorkáři si plní své rodinné povinnosti a Libuška regeneruje po operaci plotýnky. Domlouvám se s dcerou Ninou, že vezmeme poprvé vyvenčit Hiluxe a jí připadá role navigátora a fotografa pidivýpravy.

Vyrážíme v pátek ráno, s cílem dojet do černohorského národního parku Durmitor, do městečka Žabljak. Cesta přes Maďarsko je nuda, ale odsejpá. Srbsko je horší a v Bělehradě chytáme zácpu, kde víc než hodinu tuhneme. Časovej plán bere za svý a končíme v obskurnim motelu asi 150 km od hranic s Černou Horou.
Ráno dorážíme na hranice a čeká mě první (a poslední) nepříjemný překvapení. Musíme zaplatit 80 E. Podle údajů v techničáku jsme náklaďák a blondýna v uniformě je nekompromisní. Celníci kolem krčí rameny a smějou se – je to přísná baba, naznačujou za jejími zády. Mě do smíchu není, ale dál to evidentně jinak nepůjde. Dostávám známku na rok, takže bych se tam měl co nejdřív vrátit, abych ji využil.
Přijíždíme k mostu přes řeku Taru, jehož nejvyšší oblouk je 150 m nad řekou, co dole vypadá jak potůček. Úžasná stavba zajímavá i tím, že za války její stavitel odpálil sám sebe na jednom mostním oblouku tak, aby přes most nemohli přejet Němci, ale aby se dal po válce relativně snadno opravit.
Rozhodujem se vypustit Durmitor, kde byla Nina loni a vyrazit rovnou do Biogradske Gory, národního parku nedaleko Albánských hranic. Vstup je 2 E na osobu a ptám se rangera, jestli můžem přejet park na druhou stranu do Kurikuče. V mapě jsou nějaký šedivý vlásenky. Omrkne auto a pak to schválí – s tímhle jo. Představte si, že se proháníte v Krkonošskym n.p. a jediný, co budou strážci řešit je, jestli vaše kára (nebo mašina) projede. U Biogradského jezera je kemp a plno turistů, tak pokračujem dál. Cesta se prudce zvedá a vlásenky se utahujou víc a víc. Některý s pěti a půl metrovou obludou dáváme natřikrát, abychom se do nich vešli, ale pořád stoupáme. Kam jedem netušíme, cesty jsou nějak značený, ale s naší mapou se neshodujou ani náhodou. Otevírá se před námi údolí sevřený výsokýma horama, starý opuštěný dřevěný stavby a jeden dům, kde stojí dvě auta a u stolu venku sedí ženská. Beru mapu a jdu za ní. Vysvětluje mi cestu, asi pětiminutovej monolog, pak se na mě podívá a řekne: “Zopakuj to!“ Což nezvádnu ani náhodou, se smíchem beru mapu, děkuju a vyrážíme. Hrabeme se pořád nahoru, poslední stromy a pak se před námi otevírá neskutečná cesta po hřebenech, jsme asi 1700 m vysoko. Stavíme u stáda ovcí, co si nás zvědavě měřej a fotíme portréty těch inteligentních zvířat. Najednou se ze země zvedá chlap, co tam spal přikrytej pláštěnkou a nádherný štěně šarplanince. Štěně kapku nedůvěřivý, pasák hodně hovornej. „Odkud jste?“ ptá se. Češi, ty vždycky choděj pěšky, říká rezolutně. Pak hvízdne na hafana a odcházej do kopců za stádem.
Spíme u jezera Plav. V noci padne mlha a je děsná zima.
Cestičku k hraničnímu přechodu nacházíme hned na podruhé. Černohorci jsou zdvořilí, Albánec je sám s německym ovčákem a je samej úsměv. Dřevěná bouda, vybledlá vlajka na stožáru a asfalt končící deset metrů za závorou. Jsme tu!!!
Ujedem pár metrů, říkám Nině ať celnici vyfotí. Zastavíme a z domku nad cestou se k nám žene chlapík v obleku s motorovkou v ruce. Pilu hází na korbu a sám se sápe na zadní sedadlo. Vermosh, praví s úlevou. Já na to, že tam nejedem, že do Kopliku, ale to ho nevyvádí z míry. Je to po cestě, tak si na odbočce vystoupí. Snažíme se vyměnit si aspoň pár slov, ale moc to nejde, tak se aspoň představujeme. Najednou chlapík říká, že chce ven. Loučí se, bere pilu a šlape přes lávku k domkum na druhý straně řeky. Jsme ve Vermosh. Odbočku na Koplik jsme minuli asi před třema kilometrama, ale chlapik ani nemuknul.)
V Lepushi (myslim) mají uprostřed vesnice na návsi fotbalový hřiště. Lajny vysypaný pilinama, dřevěný branky s břevnama prohnutýma jak tětiva luku a pár chlápků v dresech. A otevřenej bárek, kde si dávám kafe. Dokonalá idyla. Odjíždíme dřív, než mač začne, nějak se neobjevuje soupeř. U boudy o pár kilometrů dál nabíráme kluka, co chce někam, nevíme kam. Jedeme po římsách a snažíme se konverzovat. Za další zatáčkou v kopci převrácenej mikrobus napříč přes cestu. Dojíždím až k němu a vyskakujem ven. Všichni lidi už jsou venku, nikomu se nic nestalo. Muselo se to stát před chvílí, benzín co teče z nádrže se ještě neodpařil a smrdí všude kolem. Byly tam i děti, řikám si s hrůzou, když si prohlížím vykulený pasažéry a sráz dole pod námi. Z gestikulace řidiče vyrozumim, že auto cestou nahoru do kopce přestalo jet, nic nefungovalo a začlo to couvat dolů. Na jedný straně sráz dolů, na druhý skála, tak to poslal do skály a auto převrátil. Dost duchapřítomný řešení. Zdola přijíždí další tři auta, vylejzaj chlapi a domlouváme se co dál. Já jsem nahoře, tak mi ho přivážou na kurtu. Pak ho obrátíme na kola a já ho spustím do první větší zatáčky, kde je dost místa, aby se dal odstavit. Jednoduchý, ne?
Jak řekli, tak jsme udělali. Dole ho vypřáhli, poděkovali, kluk zase naskočil a pokračujem dál. Po pár kilometrech je u cesty mlaďas, co taky potřebuje svízt. Vyskakuje na korbu a jede ve stoje asi 10 km, pak zabouchá, zajedu ke kraji a on seskočí. Ten v autě říká s úsměvem: Tohle je Albánie!
Já vím, odpovídám, takovou ji mám rád.
Končí v příští vesnici. V putyce na návsi mi platí pivo, loučíme se a pokračujem dál. Cesta kolem Skhoderu dolů je čím dál hnusnější, pumpa každých 100 metrů, všude měřej policajti rychlost. Jednou nás zastavuje a ukazuje si na zrcadlovky Topgunky – nesvítim. Chcem k moři, ale nakonec obracíme do vnitrozemí a nocujem ve městě Kruje. Krásný městečko, už trochu turistický. Všude hromady lidí (teda spíš chlapů, ženských pomálu), a veliký nápisy, kde rozluštím jediný slovo – ramadán. Ještě čtyři dny maj do konce. Hledáme hospodu a Nina ve své minisukni budí docela pozornost, z čeho jsem trochu nervózní. Míříme do pevnosti nad městem, je tma, ale je tam otevřeno. Nádvoří s odkrytýma základama starých staveb vévodí telefonní budka. Cesta sem vede tureckym bazarem – jedna dřevěná bouda vedle druhý, v jediné otevřené tkalcovskej stav a paní nám líčí, kolik času ji zabere jeden malej koberec. Krásný vzory, ale koberce nás úplně neberou. Ráno se sem vracíme a v kafaně na rohu dávám kafe, Nina chce čaj. Albánci jsou na tom s čajem asi stejně, jako Íránci s kávou. Čaj je tu rozpustná, sladká granulovaná sračka, kterou když pijete, rovnou cítíte, jak vám žere zubní sklovinu. Když chcem čaj, musíme si uvařit svůj. Stánky jsou většinou cetky pro turisty, ale u jedný paní kupuju CD s tradiční albánskou muzikou, kde klarinet zní jak vítr ženoucí se skalnatými kaňony, moc pěkný.
Ptáme se na cestu do Burellu. Chlapík ukazuje cestu a říká 25 km. Jasně, za chvíli jsme tam. Po hodině ostrýho offroadu míjíme jakýsi rekreační středisko v horách. Je tu pusto prázdno, jen před jedním domem sedí u stolu chlapík a čistí brokovnici. O kousek dál nakládáme stopaře ve slamáku a mokasínech, co tu kurva hledá v tomhle ohozu? Z maníka se vyklubal Walter, 70-ti letej Belgičan z Antwerp, kterej je v Albánii na 6 týdnů. Má tu známý, co ho pozvali a on tak jezdí a kouká, kde je co pěkný. Sem se nechal vyvézt mikrobusem, protože se někde dočetl, že je tu rekreační středisko. Nemá ani kapku vody a moc toho tu nejezdí, tak je docela rád, že ho vezmem zpátky. Cestu do Burellu si ovšem nepamatuje. Jezdit tady asi potřebuje dobrej instinkt, co? naráží na totální absenci cedulí, který by říkaly kde jste a kam máte jet. Pokračujeme společně další hodinku, bavíme se o Albánii a kocháme se neskutečnejma výhledama. Zmije přejetá na cestě, která má asi půl metru a je tlustá jak štangle kabanosu mi připomíná, že je dobrý dávat bacha, když se jdeme kochat. Ale je fakt, že žádnou živou jsme neviděli.
V Burellu si dáme nějaký pití a pak my pokračujem na Elbasani a on se vydává zpátky do hotelu do Tirany. Ve slamáku a mokasínech, starej chlapík, co kdysi dávno studoval dva roky v Brně. Dal jsem mu napít slivovice od Vrby, abych mu navodil tu správnou moravskou atmosféru. Málem mu vypadly oči z důlků, ale vypravil ze sebe: Na zdraví.) Doufám, že se v lednu uvidíme v Antwerpách na výstavě Oldových obrazů, byl to opravdu fajn chlapík.
Na parkovišti vedle nás zarazila parta chlapů se stejnym Hiluxem, jako je náš. Česko je krásný říká řidič. Albánie je nádherná, vracím mu kompliment. Přijeďte za 10 let, to bude nádherná, odpovídá. Ach jo. Za 10 let tu všude budou tisíce turistů, asfalt a odporný hotely. Teď je krásná a my si ji musíme užít, než zmizí.
Cesta do Elbasani začíná asfaltem, kterej naštěstí brzy končí. Jedem nádernýma kopcema po skalních římsách. Jedna opravdu hnusná nás zavede do lomu nalepenýho na skále. Tři chlapi, co tam dělaj, zíraj, kde jsme se tam vzali, my zíráme, že dál to nejde a musíme tou samou hnusnou římsou nazpátek. Ptáme se na cestu o kus dál chlapů, co stavěj serpentýny někam do hor – zdálky jsou hluchý, zblízka nerozuměj a pak ukazujou doprava. Bloudíme, u velký polovypuštěný nádrže jsou tři obří bunkry a stan. Tři koně, pár ovcí a stará paní, který se jdu zeptat na cestu. Podáváme si ruce, je hrozně milá a vůbec mi nerozumí. Pak taky rezolutně ukáže doprava. Hurá. Děkujeme a vyrážíme doporučeným směrem. Když už si řikáme, že už musíme bejt blízko Elbasani, objevuje se cedule Tirana 50 km. Takže je jasný, že to bylo doleva. Jedeme do Tirany, ufff. Těch 50 km ale bylo tak skvostných, že úplně přebilo hnus toho velikyho města. Zácpy, špína, prach. Kupujem byrek ve stánku a teď už definitivně míříme k moři. Pod Durresi cedule Kamp 10 km, pak 6km. Pořád nevěříme, že tam něco bude, ale je deset večer a tady v těch končinách není snadný jen tak někde rozbalit stan. No byl tam. Úplně novej kemp těsně u moře, záchody, sprchy. Kromě nás Poláci, Slováci, Češi a tři Španělé na motorkách. Všechno spí, tak stavíme stan a padáme úplně mrtví.
Ráno po pobřeží dolů. Vlásenky u Llogarského průsmyku jsme poprvé projížděli v hroznym dešti, dneska pálí slunce a dole se otevírá překrásná pláž. Příjíždíme na ní, hned na kraji je asi 6 bunkrů, což je víc, než lidí na týhle aspoň dva kilometry dlouhý nádheře. Voda dokonale čistá, oblázková pláž, žádný řasy, i třicet metrů od břehu pořád vidíš kameny na dně. Fakt krása a kromě nás jen tři německý Unimogy.
Jedeme dál dolů do Butrintu, kde jsou prý zajímavý římský vykopávky. NO??? Je tam poměrně zachovalý divadýlko, ale jinak nic moc. A skoro celý je to zatopený vodou, ve který žijou vodní želvy. Pokračujem dál obskurním trajektem tak pro tři auta přes úzký rameno řeky. Chlapíkovi za mnou vypadne z prskoletu hadička benzínu a ten se rozlejva po prkenný podlaze. Druhej hbitě přiskočí a nastrčí pod ni láhev, stejnou rukou v který drží zapálený cigáro. Všichni, včetně převozníka se ohromně baví. No viděl jsem v Top Gearu, že i zapálenej Hilux pořád jezdí, ale nějak jsem to nadšení nesdílel.))

Pokračujem do Siry Kalter, kde je Modrý oko, co objevil Anuch. Jenže si vyberem horší cestu a maník, co ho potkáme na silnici, nám říká, že tady tudy teď určitě ne. Už je skorto tma, tak se vracíme do Delvine. Všude plno lidí, ptám se chlapíka v zelenině na hotel. Jasně, máme tu hotel povídá, tady doleva, zase doleva a pak rovně a tam to je. Jedem rovně až na konec města a nic. Vracíme se a ptáme se ženský, co jde po chodníku. Kýve hlavou a ukazuje, že nás tam dovede. Takže ona jde a my jedem vedle na volnoběh asi 200 metrů až do pekařova krámu. Pekař vychází a mění se v hoteliéra. Vede nás do vedlejšího vchodu, kde jsou bílý mramorový schody a zlatý zábradlí do 3 patra. Tam jsou fakt pokoje, vlastně úplně v pohodě. Ještě se vrací s prodlužovačkou a zapojí lednici, do který dává dvě láhve vody. Otevřený, takže do ní nejdem. Díky Vrbový slivce ráno a raki večer nemáme žádný problémy, tak proč to měnit. Vyrážíme do města na panáka a pivo. V hospodě chlapi sledujou mezinárodní mač Albánie – Lucembursko. Albánie vyhrála 1:0, takže jsme dostali ještě panáka a pivo od majitele.
Ráno vyrážíme k Modrému oku. Je to nakonec výborně značený a ta druhá cesta úplně v pohodě. Vyvěrá tu neuvěřitelně čistá, modrá voda - rychlostí asi 8 kubíků za vteřinu se valí ze země a pokračuje jako řeka dál zelenou vegetací. Jak v amazonskym pralese. Chci si dát kafe, ale v baru nedaleko už v 10 ráno zahájil svou produkci místní DJ. Hraje nehorázný kokotiny, zato pořádně nahlas, takže mizíme a o kousek dál si vaříme čaj. Což neunikne pozornosti smečky psů, kteří když zjistí, že neděláme jídlo, zklamaně zalehnou opodál.
Další zastávka je Gjirokaster, který mě okouzlil už při první návštěvě. Spousty lidí, hromady aut, ale pořád ta příjemná lenivá atmosféra a neodolatelná krása bílých střech. Dáváme kafe a sledujeme cvrkot. Je tady opravdu příjemně, hrozně přátelská atmosféra jde z toho města, i když se tam narodil šílenej diktátor Enver Hodža.
Pokračujem do Tepelene, odkud chcem dál hledat akvadukt a nejvyšší albánský vodopády někde v kopcích. Cestu najdem poměrně snadno a akvadukt taky, je hned pod námi a nedá se přehlídnout. Pak se cesta začíná zvedat a jak je tady zvykem, opravdu rychle se stoupá po skalních římsách nahoru. Za každou zatáčkou výhledy, který předčí ty minulé. Kozy na silnici se odmítají pohnout, nakonec je houkání auta vyžene, až na kozla, co zůstavá ležet uprostřed zatáčky, takže ho musíme pomaloučku objíždět. Nahoře čeká rozlehlá plošina s vesnicí, za kterou stojí ohromej betonovej monument – památník obětem II. světový války. Po vodopádu ani vidu, ani slechu. Zastavujem auto jedoucí naproti, říkaj, ze cesta dál je neprůjezdná. Zastavujem auto jedoucí za námi a ptáme se na vodopád. Litím z lahve naznačuju padající vodu, načež chlapík ukazuje, že voda se dá koupit ve vesnici. Pak říká něco o hydroelektrárně. Hm, tak asi nic. Vracíme se, opět po římse. Tentokrát sedím na straně bližší ke srázu a dolů radši nekoukám. Když se občas v zatáčkách vyhybáme školním mikrobusům, řikám si, kolik asi rodičů u nás by mělo odvahu posílat svý děti každej den na takovou cestu.
Z Tepelene jedem do Kelcyre, tam ne doprava k horkejm pramenum v Permeti jako poprvé, ale doleva na Berat. Po 5 km končí asfalt a začíná nádhernej offroad do neznáma. Namapě je to žlutá a občas jsou značený nějaký vesnice. Ve skutečnosti tu není nic. Vesnice, lidi, dokonce ani mikrobusy s lidma. Už jsme si zvykli, ale tohle je fakt extremní, jsme přesvědčený, že jedem blbě. Což je na druhou stranu jedno, protože cesta je tak krásná, že sama o sobě je cílem. Na vrcholu jednoho kopce se ohlédnem a vidíme cestu dlouhý kilometry zpátky. Včetně vesnic, co tam fakt jsou, ale ukrytý dole v údolích.
Vzpomenem si na Waltera a jeho slova o instinktivnim ježdení a prostě si vždycky nějakou cestu vyberem a valíme se po ní. Objevujou se dva domy s nápisem komuna BUZ a to je na mapě. Babka s oslem u cesty gestikuluje, že ona nic, ona jen pase osla, ale směr Berat nám nakonec potvrdí. Když vyjedem na kopec nad Berat a město se pod námi otevře, jsem docela zklamanej. Čekal jsem kouzelnou atmosféru Gjirokasteru a místo toho máme pod sebou sídliště s fotbalovým stadionem. Centrum je trochu stranou a má docela atmosféru, ale s Gjiro se nedá srovnávat. Máme vytipovanej hotýlek, kterej míjíme. Zastavuju a než se stihnu otočit, někdo klepe na okýnko. Hubenej maník na kole, asi kolem 55 let se ptá, jestli mluvíme italsky. Kroutím hlavou, ale on briskně vytasí z kapsy přeloženej list papíru, na kterym má vytištěnej svůj portrét a vedle toho v angličtině text o tom, že je pracovníkem etnografického muzea a nabízí ubytování ve svém domě cca 100 metrů odtud. Koupelnu budeme mít pro sebe, on a jeho rodina mají svou vlastní. Snídaně je v ceně. Říkáme si proč ne a jedem za ním. Domeček je ve starý části města, těsně vedle mešity. Asi metr a půl, takže fakt těsně. Zařízení pamatuje ještě varšavskou smlouvu, ale má bezva atmosféru. Takže to berem. Dáváme sprchu a vyrážíme do ulic. Všude spousty lidí, zřejmě jak padne tma, vyrážej přepíjet ramadán.
V pět ráno nás poprvé budí muezín, ale po pěti minutách zmlkne. Další spustí asi v šest a jeho litanie trvá celou hodinu. Nebylo to z mešity vedle nás, ale z nějaký vzdálenější, i tak jsme se ale se spánkem mohli rozloučit. Myslim, že hromada lidí v Beratu se musí modlit, aby už přestal. V 8 ťuká majitel a nese snídani, přesně jak večer slíbil: Breakfast in eight, is it ok? Three knock knock knock. Nina tvrdí, že ťukal jen dvakrát, ale byl to on a snídaně byla výborná. Až na tu žíravinu, který tu řikaj čaj.
Po snídani vyrážíme do města na prohlídku. Je devět a už asi 35 stupňů. Na chodnících se všude povalujou slepice, krůty a kachny se svázanýma nohama, nad nima majitelé smlouvaj o ceně. Nakouknem do baráku co vypadá jako tržnice, což taky je. Všude visej na hácích kusy masa a ve vzduchu visí sladkej pach krve. Máme dost, kupujem vodu a padáme z města. Míříme vzhůru na Skhoder a přes malej přechod, kterým jsme sem minule vjeli poprvé opuštíme Albánii. Bouda, která tu stála tenkrát a kde celník datloval, až se mu potil knír, už zmizela a stojí tu společný monstrum albánských a černohorských celníků. Kouzlo přechodu je pryč, kouzlo Albánie ale zůstává.
Chcem na chvilku k moři a kousek před Svatým Michalem sjíždíme do kempu. Takovej bordel už jsem dlouho neviděl. Kromě toho se zatahuje, takže volíme variantu dva. Zpátky do vnitrozemí směr Nikšič a pak dál nahoru do Durmitoru, kde jsme chtěli začít.
V serpentinách nad Cetinje nějakej magor zkoušel předjet autobus a slušně očesal betonový sloupky, co jsou tam místo svodidel. Měl Renault Clio, takže typickej závodník. Čekáme než ho naložej na odtah, vyhnout se nedá. Z Cetinje míříme na Čevo po žluté. Je to nádherná cesta, sice asfalt, ale úzká silnička a vlásenky levá pravá, opravdu paráda i pro ty, co nejsou žádný offroaďáci. Pořád je na co koukat. Ve vesnici Ubi, což je asi deset domů, z toho čtyři obyvatelný, zajíždíme k hospodě. Jsou tři odpoledne, ale venku se dva chlapi statečně perou s lahví rakije, jsou asi na půl cestě ke dnu. Hostinskej je sympaťák a zve nás dovnitř. Dáváme si kafe a čaj, má fakt čaj a dokonce si Nina může i vybrat jakej. Pak mi říká, že to je hospoda a v hospodě by se mělo jíst. Říkám ok, co má? Domácí pršut, domácí sýr, domácí chleba. Co se na to dá říct? Přinesl velkej tác plnej dobrot a bavíme se. Prej tu žilo hodně lidí, než přišli Talibáni. A v zimě tu máme sněhu po pás, tady by sis s Toyotou ani neškrt, říká s úsměvem. (Sám měl Ladu Nivu, ha ha.) Medvědi jsou jen nahoře na Lovčenu, tady tak max vlci a divočáci. Nalepil jsem mu na okno samolepku Roadodendron, tenhle chlap si ji vážně zasloužil. Ukázal nám, kde si dělá pršuty – nerezová přípravna, to je v pohodě, ale stůl 2x1,5 m z bílýho mramoru, to jsem ještě neviděl. A ta hospoda má fakt kule, až pojedete kolem stavte se, stojí to za to.
V Nikšiči objevujem nad městem obskurní hotel, kde by se ihned a bez úprav mohla točit dvojka Shining. Kromě nás tu snad nikdo není, venku smečka snad deseti poměrně velkých psů. Nabízim jim sýr, ale ohrnou pysk. Dáváme v liduprázdný hale rakiji a jdem spát. Snídaně je v osm, bude zřejmě lidský maso.
Z Nikšiče nahoru na Šavnik a dál do Žabljaku, nakonec to berem jestě oklikama kolem jezer, cesta pořád neskutečně malebná, některý vesnice ale fakt hodně drsný. Každopádně cesta z Pljevlje dolů k moři je úžasnej zážitek pro ty, co chtěj projet krásnej kus země, ale nemusej se brodit bahnem.
Končíme zase u mostu nad Tarou, dělíme se o rohlík s kozou a malym kozlíkem, co tu choděj žebrat a je jasný, že je konec. Bylo to rychlý a vydatný, možná až moc rychlý. Ale Albánie i přesto, že civilizace po ní roztahuje svý pařáty, má pořád moc co nabídnout. Autem je to jiný než na mašině, ale rozhodně ne míň intenzivní, aspoň tím naším ne. Takže snad zase brzy.