MODROBÍLÁ ALBÁNIE 2015
Je pátek ráno. Tradiční čas odjíždění na Balkán. Do Albánie, tentokrát. Po osmé, ale odcela jistě ne naposled. Startujem z Brna a jsme tři. Vrba a Afrika 750, Rosa na BMW 1150 GS a já s BMW 100 PD.
Čeká nás úmor po dálnici přes Maďarsko. Nesnášíme tuhle cestu, fakt. Motorkám starým přes 20 let beton nechutná. Jenže času je málo. Držím plyn a snažím se nemyslet na to, kde jsme. Večer Srbsko. Spíme v nějakym městečku. Večeře, postel, snídaně. Crna Gora, NP Biogradska Gora. Jel jsem přes něj třikrát. Nádhera. Zaplatíte pár euro a mužete jezdit po narodním parku co hrdlo ráčí. V prvním výjezdu trefuje Vrba s Afrou kufrem šutr. Pád amputoval spojkovou páčku a z plexi zbyla jen krajka nad světlama. Páčku nemáme. Vracíme se zpět do městečka a hledáme dílnu. Je neděle, ale borec maká jak o život. Provrtal pahýl a našrouboval protézu z nějaký trubičky. Jednoduchý řešení funguje, nicméně Vrbovi je blbě a je rozhodnut, že dál nejede. Jdeme spát a věříme, že ráno bude moudřejší večera. Jak pro koho. Vrba ráno sedá na stařičkou Afru a v horečce se vrací domů. Asi blouzní, protože 1100 km jede v jednom tahu. Po 13 hod přichází zpráva, že je ve vaně. 
My s Rosou pokračujem v krasojízdě. Vynecháváme park a jedem rovnou na Albánské hranice. Tam je zatím všechno, jak má být. K přechodu žádný značení a u závory nikdo před námi, nikdo za námi. Albánský celník nám dáva leták s čísly na policii, to je jediná novinka. Offroad začíná, konečně. Dáváme tradiční kávu na návsi v Lepushe. Přijíždí dva Češi, kluk a holka, jedou z Řecka. Každej na svý. Pak sedm Poláků a jedna Polka. Taky na svý. Při poslední návštěvě bylo těsně před volbama. Chlapi poslouchali projev prezidentského kandidáta a řvali smíchy. Albánská kavárna, asi. Dnes je klid, jen nějaká slečna se chce vyfotit s mastodontem. Překvapivě. U nás tyhle zaprášený babky nikoho nezajímaj. Cesta dál do Koplik je štěrk a prach a uježděná hlína. Bohužel jen do půlky, pak začíná krásný, nový, neposkvrněný asfalt. Míříme do Thethi, vracíme se po 7 letech. Cesta je delší, než jsem si ji pamatoval a vyasfaltovaná až k nejvyššímu sedlu, 1600 m vysoko. Jak kdyby vedla asfaltka na Sněžku. Už skoro za tmy se objevujem na dvoře penzionu, kde jsme tenkrát spali. Je asi třikrát větší, stejně jako Francesko, kterýmu bylo tenkrát 6 let a ze všeho nejvíc si přál kolo. Teď maj spolu se starším bráchou penzion, kde maminka vaří a tatík očumuje kolem. Večer u ohně nám postarší Němci na obstarožních bajcích líčej cestu do Perlati. Prej ji jeli asi pět hodin. Tak vyrazíme brzy.
Kameny, menší kameny, veliký kameny. Občas se přes ně valí potoky. Skoro za každou zatáčkou zastavujem. A fotíme. A fotíme. Pak si to zakážem, jinak se odtud nikdy nedostanem. Dáváme tyčinku a kocháme se krajinou. Kolem projíždí dědek na oslu, následován babykou, šlapající pěkně po svých. Na konci šotoliny bufet. Zeleninu na salát trhá majitel na zahrádce, káva je tradičně výtečná.
Cesta ze Skhoderu do Puke je nádherná. Dáváme pivo ve Fushe Arres a mizíme. K velkému zklamání dvou místních dam. Přisedly vedle ke stolu a čekaly, co my na to. Zbaběle jsme hupli do sedel a postavili stany hluboko v lese, cestou k lágrům Gurth Spac. Brzy ráno kolem nás projdou všechny ovce, co žijou poblíž. Se zvoncema na krku, pochopitelně. Pasák si s námi potřese rukou, postarší pasačka pak jen pozdraví a cudně odvrátí zrak od individuí v trenýrkách.
Hledáme cestu ke Gurth Spac. Podle instrukcí projíždíme přímo pod násypkou dolu. Navzdory instrukcím pak vzápětí míjíme odbočku vzhůru do vesnice. Nakonec ji trefujem a kolem modrých vrátek stoupáme vzhůru. Dlouhý kamenitý výjezd a nahoře v sedle křížek. A výhledy, který budu mít ještě dlouho před očima. Z gulagů samých toho moc nezbývá a nikomu chybět nebudou. Voda v řece je špinavá a ruiny budov prázdně zíraj dírama po oknech. Už žádná hrůza, jen prach a špína.
Cestu k Lurským jezerum ukáže jediná cedule, překvapivě trčící v zatáčce. V první vesnici berem vodu a pijem pivo. Místní borci nabízejí cigára a naše námitky, že nekouříme, neberou vážně. Dávám jim na oplátku doutníčky. Od Fidela. Tomu rozumějí a znalecky pokyvují hlavami. Vzápětí nám objednávají další rundu a jeden z nich k nám asi 5 minut naléhavě promlouvá. Nerozumíme ani slovo. Nic. Zklamaně se vrací ke kámošům.
Krásnou šotolinou pokračujem do Fushe Lure, kde nás odchytává místní učitel. Můžeme spát u něj a dokonce nám uvaří večeři. Jestli učí stejně, jako vaří, čeká děti z jeho škody hodně ošklivá budoucnost. Vyptával se nás, co máme proti uprchlíkům. Že prej jsou v Praze demonstrace. Ví víc než my, ale nepřekvapuje mě ta zpráva. Předposraný Čecháčkové jsou v protestování mistři. U nich ve vesnici prej žijou všichni v míru. Dokonce muslimové přišli na návštěvu kostela. Když jsme pak viděli mešitu se střechou samá díra, měli jsme jasno. Šli se schovat před deštěm. Za celou dobu jsme ale neviděli jedinou ženskou. Divný. V tom jsou asi křesťani s muslimama zajedno. Ženská nesmí vytáhnout paty z domu. Amen. Allah akbar.
Máme málo času, takže vynecháváme jezera a pokračujem do Peshkopi. Cesta je nejdřív něco mezi tankodromem a kozí stezkou, ale postupně přechází v parádní šotolinu. Dá se tahat. A fotit. A tahat. A fotit.
V Peshkopi oběd v kavárně francouzského typu. Za oknem trénuje slalom mezi auty vyděšená ovce, ale nezdá se, že by to někoho vzrušovalo.
Po tradičně skvělý kávě pokračujem na Librazhd. Místo malebný cesty lesama a planinama nás čeká uválcovaná šotolina o šířce přistávací plochy. Asfalt, zase pos.anej asfalt, frflám si do helmy. Stavíme u chlápka, co hluboko pod námi oře s dvěma koníkama políčko vyrvaný skále kolem. Buhví jak věděl, že zastavíme, ale než jsem sundal helmu a došel k okraji srázu, chlap už byl skoro nahoře. Dcera poslušně prchala do bezpečí na druhou stranu údolíčka, zatímco maník předváděl dva řezáky a špičák v širokém úsměvu. Kromě albánštiny mluvil srbsky, makedonsky a bulharsky, alespoň to tvrdil. Minimálně dvě slova v každym z těch jazyků vážně znal. Jedno z nich bylo Raki. Zval nás domů. Podřízne ovci, budeme rožnit. Snažíme se přes pole dohlédnout na dceru, ale marně. Takže nezbývá než se rozloučit. Ještě telefonní čísla a už můžem pokračovat.
V Librazhd parkujem u kavárny za asistence houfu policajtů, co nás strkaj ze silnice. Z baráku naproti vychází místní papalášo-mafián, sedá do medvěda a za lhostejného přihlížení pár kolem jdoucích odjíždí. Atentát se nekoná, policie se zklamaně rozchází.
V podvečer dojíždíme do Gramsch. Chcem koupit nějaký zásoby, přespat u řeky a ráno pokračovat kaňonem Devoli. Staví vedle nás auto a místní borec vysvětluje, že kaňon Devoli se dá projet jenom v noci. Přes den je zavřenej, jelikož se co? Modrobílí již vědí. Jelikož se asfaltuje. Otvíraj v šest večer, zavíraj v sedm ráno. Je za pět šest. Když neprojedem teď, ráno nemáme nárok. Tak teda pojedem. Devoli je krásnej, ale silnice se svodidlama dává jeho kouzlu pěkně za uši. Pak padá tma a začíná uválcovaná šotolina. Oblaka prachu efektně doplňujou obrovský hejna komárů. Projet prvním znamená oslepnout na jedno a půl oka, od dalšího už není vidět nic. Představa chlapské romantiky u řeky bere rychle za svý a snažíme se co nejrychleji zmizet. Třeba do Koplik, kde bychom normálně zastavili jen kvůli červené na semaforu. Po celym dni v sedle nám ale přijde jako okouzlující městečko, kde to navíc opravdu žije. Hledáme hotel. Čtvrť za řekou šetří za osvětlení, jediný co svítí je hořící kontejner uprostřed křižovatky. A za nim jedinej hotel, přísně tajnej. Vyleze maník, co vypadá, že v tom kontejneru předtím bydlel.
Má pokoj, krásnej za 5 euro. Pokoj je šmolkově modrej, což ale po chůzi po mramorových schodištích nikoho z nás nepřekvapí. Chvíli se rejpe v pojistkách a máme i světlo.
Než se převlékneme a jako můry přeletíme přes most za světlem barů, je po všem. Nikde ani živáčka. Dáváme dva panáky v opuštěným baru a zpátky do Frankensteinova. Padnu do postele a nejměkčí matrace všech dob se nade mnou milosrdně zavírá jak kokon. Ráno se zcela jistě vylíhnu krásnější a mladší o 30 let.
Ráno míříme na Leskovik. Silnice se kroutí, jakoby mi chtěla vyrvat oči. Stavíme na návsi pod obřím platanem. Před devíti lety pršelo a naše holky se k překvapení místních začaly převlíkat do suchého. Když si pak svorně objednaly panáky, místní chlapi si začali dělat představu o Evropě.
Dnes pálí slunce a nejde proud, hospoda je ale stejně plná. Vaří se na plynu a lahvový maj ze sedmýho schodu. Idylku dokresluje místní borec, co brázdí náves na krásný starý Tenerce. Bez helmy a bos. Sem tam, sem tam. Za chvíli si připadám jak na tenisu.
Po rozmlácený silnici pokračujem do Gjirokasteru, kde se naštěstí nic nemění. Pořád stejná kamenná krása, jen některý hospůdky si vyměnily místa.
Dnes chceme spát u moře, tak přes Sarande nahoru a pak silničkama na pláž Lukove. Opuštěná pláž, kde krávy dávaj dobrou noc. Slunečníky se válej na hromadách a z barů někdo vytrhal všechno, co šlo odnést. Restaurace u vjezdu ale funguje a funguje skvěle. Děláme oheň na pláži, posloucháme moře a sledujem nebe, neskutečně přeplácaný hvězdama. Usínám. Asi na hodinu, než mě vzbudí cinkání kravskýc zvonců. Stádečko kravek gurmánek přišlo dorazit to málo, co zbylo z okrasných banánovníků kolem barů. Usínám podruhý. Ráno jsou krávy zalezlý v barech a další se líně povalujou kolem. Pak je vystřídaj koně a nakonec kozy. Je sice po sezóně, ale domácí zvěře si to tu pořád uměj pěkně užít.
Loučíme se a padáme zpátky dolů. Přívoz v Butrintu už byl i v Top Gearu, ale stejně ho mám moc rád. Tady dýchá stará dobrá Albánie a já se vždycky trošku bojím, jestli ji tu ještě příště najdu.
Poslední ohlédnutí a jsme v Řecku, odkud nám brzy ráno jede trajekt do Benátek. Večer v Igoumenitse je trochu šok. Tisíce lidí popíjejí a cpou se v kavárnách, hospodách a barech a nepůsobí, že by si dělali těžkou hlavu z budoucnosti. Když kolem jedné ráno šlapeme do postele, vyhýbáme se rodinkám s kočárky a nikdo nevypadá, že by se chystal udělat totéž.
Ráno trajekt a pak už jen dlouhá 26 hodinová nuda do Benátek. Po ní další, dálniční nuda domů. A to je celý. Bylo to skvělý a příští rok si to zopakujem. I když Albánci dělaj co můžou, aby přitáhli i Němce v nablýskaných SUV, pořád je tam spousta míst, kam civilizace strká svý nenechavý pracky jen velmi nesměle. A kvůli nim to ještě nějakej čas bude stát za to.